Doba čtení: přibližně 3 minuty​

Mnoho účastníků vzdělávacího sektoru disponuje značnými zkušenostmi v oblasti evropských projektů. Pro další jsou nadnárodní projekty ještě příliš nové a exotické ve srovnání s jejich každodenní prací a často jsou jejich první kroky spojeny s nejistotou, pochybami a různými strachy. Ale nejpozději po třetím projektu se z evropských projektů stane rutinní záležitost. Partnerství mezi organizacemi a sítěmi se upevňují a roste odvaha k vytváření inovativních vzdělávacích projektů jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Jak bychom mohli popsat rozdílné úrovně evropské spolupráce v oblasti vzdělávání v nadnárodních projektech? Jeden pokus vychází z „Paradigm of Transnational Working“ od Nicholase Walterse (Inteval Ltd,UK), jehož výzkum se opírá o dlouholeté  pozorování a praktickou výměnu zkušeností jednotlivých účastníků a nejedná se pouze o empirické teze.

1. Zahájení nadnárodního projektu

V počáteční fázi se mísí pocity těšení s pocity strachu a obav. Účast na mezinárodních konferencích má pro účastníky stejně jako zahraniční dovolená určité kouzlo. Pro ty, kteří s evropským projektem teprve začínají, jsou tato radostná očekávání snižována díky nejistotě. To může být způsobeno stresem z cesty, strachem, zda najdeme  vhodné ubytování a stravování, zda budou naše jazykové znalosti dostačující (tyto obavy většinou zmizí, když zjistíme, že i ostatní účastníci - kromě rodilých mluvčí - mají pouze omezené jazykové schopnosti a ovládání jazyka projektu není pro jeho obsahovou stránku bezpodmínečně nutné). Pokud zde převažují pozitivní zážitky a vnímání, roste zájem účastníků i o další nadnárodní projekty.

2. Práce ve skupinách

Další rovinu je nejlepší popsat jako skupinovou rovinu. Účastníci jsou od nynějška považování za vyslance svých organizací nebo svých zemí. Soustřeďují se na představení zkušeností a postřehů svých organizací, svého pracovního prostředí či své vlasti. Na projektových setkáních se stále více klade důraz na prezentace projektů a aktivity spojené s nimi.  Výměna názorů mezi účastníky se tak často zredukuje pouze na  kritické rozbory jednotlivých prezentací. Přitom vzniká nebezpečí, že dojde k posílení stereotypů a například posuzování rozdílných pracovních stylů založené na prapůvodních předsudcích („dobře organizovaní Němci“) může znamenat krok zpět. Avšak časem a díky reflexi ve volných chvílích dochází postupně ke změnám tohoto vnímání.

3. Identifikace sounáležitosti

Třetí rovina má klíčový význam pro další rozvoj. Začíná v bodě, kdy je pojmenována a stanovena zásadní soudržnost zúčastněných organizací a zemí. Toto se děje zpravidla na základě osobních praktických setkání, jako jsou například studijní návštěvy, job shadowing a různé jiné praktiky. Z těchto zážitků vznikají cenné diskuze, při kterých jsou místo kritických poznámek brány na zřetel srovnávací analýzy a výběr správných metod není omezen pouze na prezentace a dokumenty. Na této úrovni neroste jen rozsah pospolitosti, nýbrž jsou také vnímány odlišnosti ve zcela jiném světle, než tomu bylo předtím: místo aby se mluvilo o odlišnostech, které souvisejí například s národními tlaky nebo s jinými sociálními kontexty, roste porozumění pro rozdílné názory v oblasti obsahu a konceptu. Zde stojí partnerství na rozcestí. Zatímco hluboké porozumění obsahových odlišností může významně pomoci při dalším vývoji partnerského projektu, tak opomenutí, nepřijetí a nerespektování odlišností může posílit nedorozumění, a tím zabránit nebo narušit další rozvoj partnerské spolupráce na projektu.

4. Spolupráce

Pokud partneři předtím „nesešli z cesty“, může ve čtvrté fázi dojít k plodné spolupráci. Tu mohou představovat metodicko-praktické projekty, při kterých dochází v průběhu ke změnám. Klíčem k úspěchu v této rovině je rozdělení rolí v průběhu projektu. To musí být stanoveno podle specifických odborných znalostí jednotlivých partnerů a poté každý partner přebírá zodpovědnost za určitou část projektu. Celek je potom složen z těchto jednotlivých částí. Kvalita výsledků silně závisí na tom, zda jsou jednotlivé celky provázány, jsou koherentní a žádný z jednotlivých dílků nebyl vynechán nebo opominut. Ani ten nejlepší výstup není k ničemu, pokud  výsledky neodpovídají očekávání příslušných účastníků.

5. Kreativně spolupracující partnerství

Pátá rovina je zcela založena na předchozích pracovních zkušenostech. Dříve popsané a identifikované rozdílné názory v oblasti obsahu a koncepce projektu  přispívají ke správnému stanovení společných očekávání a vzniká jednotnost mezi partnery, kteří na těchto stanovených očekáváních, ale se zřetelem na stanovené rozdílnosti, pracují. Zde má nadnárodnost obrovský přínos, neboť nabízí možnost spolupracovat kreativně ve zcela novém prostředí. V tomto bodě hraje kultura vlastní organizace, její status, základ vědomostí a postojů podřadnou roli. Kontext nadnárodní spolupráce  je svobodnější a pomáhá najít řešení, která by v prostředí vlastní organizace nebyla možná. Pro účastníky projetu to znamená v praxi, že kulturní a koncepční obsah ztrácí význam. Toto je rovina, kde jsou nejvíce očekávány pozitivní přístup a trvalý účinek. Evropská spolupráce se stává transformativní, získává vlastní dynamiku a identitu.

Každé dlouhodobější partnerství probíhá na jedné nebo na více těchto rovinách. Partnerství i jednotlivci mohou ale uvíznout již na první úrovni. Ne každá spolupráce může nebo chce dosáhnout až páté roviny, a i to může být přínosné pro různé organizace, partnerství nebo sítě, které o rozvoji evropské spolupráce uvažují nebo se o ni pravidelně pokouší.

Z německé verze přeložila Jana Guličuková

Také by Vás mohlo zajímat:

"Steter Tropfen oder Sisyphos?" (Blog von Susanne Lattke)

Erasmus+ Projekte im Bereich Alphabetisierung/Grundbildung (Blog von Simone Kaufhold)