Michael Kenny zkoumá podceňovanou roli informálního učení ve vytváření společností založených na celoživotním učení.

Strategie Evropa 2020, která se snaží změnit Evropskou unii v „chytrou, udržitelnou a inkluzivní ekonomiku, která bude zajišťovat vysokou míru zaměstnanosti, produktivity a sociální soudržnosti“, je významným krokem v rozvoji sociální politiky v rámci EU, která byla vytvořena proto, aby byl do budoucna zajištěn vyrovnanější a udržitelný přístup k budoucnosti. Byla přijata v roce 2010 a její cíle, zaměřené na zvýšení zaměstnanosti, zlepšení vzdělanosti a snížení chudoby a sociálního vyloučení jsou považovány za významné, protože zdůrazňují důležitost cílů v oblasti sociální politiky v rámci vize budoucí evropské prosperity.

Nicméně její cíl, aby 15% dospělých bylo zapojeno do celoživotního vzdělávání je problematický, protože uvažuje pouze o formálním a některých formách neformálního vzdělávání.

V tomto článku se ptám „Neměli bychom věnovat více pozornosti informálnímu učení jako kyslíku pro společnost celoživotního učení?“

Jak poznamenává Andrew Bollington (Globální ředitel výzkumu a učení, LEGO Foundation) v článku OECD Business brief: Proč se každý celoživotně nevzdělává?  „Být vzdělaný už není o tom, kolik toho víte, ale o tom, jestli máte dovednosti a motivaci pro celoživotní učení, takže se můžete naučit novou znalost kdykoliv to potřebujete.“

Důležitost informálního učení

Statistický úřad Irska ve své zprávě Průzkum vzdělávání dospělých z roku 2017 (Adult Education Survey Report) píše, že „informální učení je oblíbenější způsob, než formální nebo neformální vzdělávací aktivity“ a uvádí, že přes 60% irské populace mezi 25-64 lety se věnuje informálnímu učení.

Trend napříč Evropou je stejný. Výzkum vzdělávání dospělých v roce 2016 (Adult Education Survey 2016) změřil tuto úroveň ve všech 28 členských zemích na 60,5%. Samozřejmě existují odchylky. Například Kypr uvádí téměř 100% účast a Litva 22%.

Způsoby neformálního učení

Učení s využitím počítače (online nebo offline) uvádělo jako neoblíbenější způsob 82,2% z těch, kteří v Irsku uvedli, že se věnují informálnímu vzdělávání. U mladších lidí je pravděpodobnější než u starších, že se budou informálně učit s využitím počítače. U lidí, kteří absolvovali terciární a vyšší vzdělávání byla třikrát vyšší pravděpodobnost, že se budou věnovat informálnímu učení než u těch se základním vzděláním. (Tabulka 7 níže pro údaje z Irska).

Definice informálního učení

Cedefop ve svém slovníku pojmů definuje informální učení jako ‘učení vyplývající z každodenních aktivit, které se mohou týkat práce, rodiny nebo volného času. Není organizované nebo strukturované co se týče cílů, času nebo učební podpory. Ve většině případů je učení z pohledu toho, kdo se učí nezáměrné.“

Učení se považuje za informální, pokud:

• Není poskytováno institucí. Jednotlivec rozhoduje o tom, co, kdy a kde se bude učit;
• Učení celkově nevede k národně uznávané kvalifikaci;
• Obecně není hierarchizované;
• Neexistují tam požadavky na přijetí nebo proces registrace, protože se odehrává v rodině, na pracovišti a v každodenním životě každého člověka, na základě řízení podle sebe, rodiny nebo společenské situace.

Informální učení obecně odkazuje k aktivitám, které se liší od aktivit považovaných za povinné (včetně samostudia a domácích úkolů). Ty se vztahují k formálnímu a neformálnímu vzdělávání. Aktivity informálního učení se obvykle odehrávají:

• Prostřednictvím člena rodiny nebo kamaráda/ky;
• S využitím tištěných materiálů jako jsou knihy nebo časopisy;
• Prostřednictvím televize, rozhlasu nebo videa;
• S využitím počítačů.

Informální učení se odehrává mimo školy a vyplývá ze zapojení do aktivit, které nejsou primárně určené pro učení. Manuál Klasifikace učebních aktivit (The Classification of Learning Activities (CLA) Manual, vydání z roku 2016, uvádí, že existuje jedno zásadní kritérium, které odlišuje informální učení od vzdělávání a školení (formálního a neformálního). A tím je otázka, zda je aktivita institucionalizovaná nebo ne.

Proto je to náhodná, bezděčná součást každodenního života, které se nedá uniknout; někdy se jí říká „zkušenost“.

Můžeme opravdu oddělit formální, neformální a informální učení?

Informální učení probíhá současně s formálním nebo neformálním vzděláváním a často se s nimi překrývá. Když vědomě sledujeme nějaký vzdělávací cíl, nemůžeme zabránit tomu, že se učíme i věci, které nejsou součástí toho cíle. Příkladem neformálního vzdělávání, kde se odehrává také informální učení mohou být lekce plavání pro batolata, komunitní sportovní programy a programy v organizacích jako jsou například Skaut a mládežnické kluby, komunitní skupiny, neakreditovaní kurzy vzdělávání dospělých, sportovní a fitness programy, semináře ve stylu odborných konferencí a další.

Ve své práci Učení v průběhu pracovního života: Souvislosti v práci (Learning Throughout Working Life: Interdependencies at work) z roku 2001 Stephen Billett zpochybňuje umělé rozdělení učení na formální, neformální a informální. Tvrdí, že veškerá lidská činnost je učením – cokoliv, čím se zabýváme zahrnuje proces učení.  Billett prohlašuje, že většina učení probíhá v rámci společenských organizací nebo komunit a mimo formální vzdělávání. Často si uvědomuji, kolik jsem se toho naučil díky svému zapojení v neformálních komunitních organizacích – a většinu z toho jsem využil ve svém pracovním životě.

K příležitostem k učení ve skulinách mého hektického světa velmi významně přispěly informační a komunikační technologie. Může to být například hudební dílo, báseň, nějaká kauza ze současnosti, nebo způsob, jak vyřešit aktuální úkol. Počítám se mezi lidi s vizuálním způsobem učení a neustále používám YouTube pro informální učení.     

Bohatství (informálního) učení

YouTube se stává stále více zdrojem informálního učení. Čísla jsou ohromující. Celkový počet uživatelů YouTube je 1,300,000,000 a každou minutu je na YouTube nahráno 300 hodin videa . V roce 2018 proběhla v USA studie, která zjistila, že 51% uživatelů YouTube spoléhá na tuto video-službu, když se potřebují naučit nové věci – což je informální učení.

Následující ukázka je příkladem: ‘Když jsem si měl poprvé uvázat kravatu, našel jsem si YouTube video. Vždy, když potřebuji udělat něco nového v programech jako jsou Ableton, Premiere nebo Photoshop, vyhledám si to na YouTube. Taky jsem se díky videím na YouTube naučil vařit pár věcí. Toto je ten typ vzdělávacích videí, které jsem ochoten přiznat; bylo také mnoho dalších, za které se stydím, které si s sebou vezmu do hrobu. Ale jistě nejsem sám, kdo používá YouTube jako digitální školu svého druhu.

Pokud si chcete přečíst další příklady informálního učení na EPALE, podívejte se na:

• My greatest informal learning experience: a collection of stories
• My greatest informal learning experience: a collection of stories – continued
• European volunteers learning to develop their future

Informální učení je jako kyslík pro společnost celoživotního učení

Tento blogový příspěvek je tedy argumentem pro větší uznávání informálního učení a neformálního vzdělávání jako kyslíku pro společnost celoživotního učení. Je to argument pro umožnění kreativity, zvídavosti a demokracie v učení a ustoupení od formalizovaného certifikačního systému, který se zaměřuje zejména na péči o ekonomiku s vysokou zaměstnaností.

Michael Kenny je komunitní vzdělavatel dospělých se zvláštním zájmem o angažovanou účast. Byl vychován v rodině přistěhovalců v západním Irsku ve venkovském a zemědělském prostředí. Vystudoval zemědělství (BAgrSc 1980), venkovský rozvoj (MAgrSc 1990), a má diplom z vyššího vzdělávání (HDHE1998). Má zkušenosti s prací s mládeží a komunitní práce v Irsku a Africe (7 let), a s rozsáhlou spoluprací s organizacemi formálními, neformálními a dobrovolnými organizacemi pracujícími ve venkovském i městském prostředí.