Lucie Michaela Hrdinová se pohybuje na pomezí společenských věd, geografie, etiky a terénní zkušenosti. Studuje magisterský program Geography: Global Change & Sustainability na Vídeňské univerzitě, kde se zaměřuje na migraci a populační změny. Současně absolvuje navazující studium Etiky a kultury v krizové komunikaci na Univerzitě Palackého v Olomouci a dříve studovala Mezinárodní teritoriální studia na Mendelově univerzitě v Brně.

Díky stáži v Řecku i Turecku a práci v několika neziskových organizacích má za sebou řadu praktických zkušeností, které promyšleně propojuje s akademickým vhledem. Zajímá ji, jak o migraci mluvíme – v médiích, veřejném prostoru i politice – a proč na tom záleží. Věří, že za každým číslem a migrační statistikou je příběh, který si zaslouží citlivé zachycení i odpovědnou reakci.

Lucie přemýšlí v souvislostech, ráda spojuje různé obory a přístupy, a přitom zůstává nohama na zemi. O světě mluví s vášní, ale i pokorou – ať už jde o klimatickou spravedlnost, kulturní identitu nebo roli Evropy v době globálních změn.

Je to hrdá Zlíňačka, ráda sportuje a nepohrdne žádnou debatou, zvlášť u dobrého piva. :)

Luci, můžeš přiblížit svou vzdělávací cestu a co Tě vedlo ke studiu etiky a kultury krizové komunikace na Univerzitě Palackého?

Už na gymnáziu ve Zlíně mě přitahovaly předměty jako dějepis, společenské vědy a především geografie. Vedená zájmem o propojení světa, politiky a kultury jsem se rozhodla pro bakalářské studium Mezinárodních teritoriálních studií v Brně. Velkým obohacením pro mě byly stáže v Řecku, které mi nabídly hlubší vhled do témat migrace a regionální politiky.

Po bakaláři jsem začala studovat magisterský program Geography: Global Change & Sustainability se specializací na migraci a populační dynamiku na Vídeňské univerzitě. Minulý semestr jsem absolvovala stáž v Turecku, a právě během řešení nezbytné byrokracie k této stáži jsem náhodou objevila navazující program Etika a kultura v krizové komunikaci na Univerzitě Palackého, a zaujal mě natolik, že jsem se rozhodla přihlásit.

Přijímací pohovor jsem brala jako výzvu. Vzhledem k mému předchozímu zaměření jsem si příliš nevěřila, a proto jsem se ani nijak zvlášť nepřipravovala. Ale od začátku jsem věděla, že bych se v tomto programu chtěla věnovat tématu migrace v komunikaci. Právě způsob, jakým se o migraci mluví a píše, a jaké etické otázky to vyvolává, mě dlouhodobě fascinuje (i když ne vždy v pozitivním smyslu). V posledních letech je naše společnost čím dál citlivější vůči dezinformacím, které kolem migrace kolují, a vadí mi, jaký mají vliv. Lidé si často informace neověřují, buď nechtějí, nebo na to nemají čas.

Program jsem si tedy vybrala i proto, že bych se ráda naučila, jak o těchto tématech mluvit srozumitelně, věcně a zároveň citlivě, a jak přispět k lepší, etičtější veřejné komunikaci v krizových tématech.

Navíc mě oslovil praktický přístup výuky, programem nás provází nejen akademici, ale i odborníci z praxe, od krizových psychologů až po novináře. Po teoretickém zázemí ve Vídni je to pro mě cenný kontrast, který mi umožňuje nahlížet na téma z různých perspektiv a hlouběji ho pochopit.

Znovu a znovu si připomínám, v jak privilegované pozici jsem. A že bych s tím měla naložit, jak nejlépe umím

Co Tě motivuje k neustálému vzdělávání a rozvoji?

Motivuje mě toho více. V první řadě jsem hluboce vděčná za to, že mohu studovat, a navíc v systému, který je v Česku stále bezplatný. Často máme tendenci si stěžovat, ale když se člověk podívá za hranice, uvědomí si, že tato možnost rozhodně není samozřejmostí. V mnoha zemích světa, nebo dokonce většině, je vysokoškolské vzdělávání zpoplatněné, a tím pádem pro velkou část lidí nedostupné. My máme tuto šanci, a podle mě bychom ji neměli promarnit. To je ale samozřejmě individuální, každý má svůj směr.

Moji vděčnost prohloubily i zkušenosti ze zahraničních pobytů, kde jsem se setkala s mladými uprchlíky, kteří by si přáli totéž, co my: možnost bezpečně žít, vzdělávat se, cestovat… Jenže jim v tom v drtivé většině situací brání okolnosti, které nemohou ovlivnit. To mě nutí si znovu a znovu připomínat, v jak privilegované pozici jsem, a že bych s tím měla naložit, jak nejlépe umím.

Snažím se, dokud mám čas, energii a prostor, nasbírat co nejvíce zkušeností a vědomostí, které bych mohla v budoucnu předávat dál, a tím přispěla k překonání určité mezigenerační nebo obecně názorové propasti, kterou v české společnosti často vnímám.

Věřím, že vzdělávání, ať už formální, nebo neformální, může být mostem k porozumění. A že když se naučíme víc naslouchat a méně soudit, můžeme vytvořit prostředí, kde bude větší pochopení, empatie a prostor pro skutečné změny.

A ano, motivuje mě i obyčejná zvědavost. Gymnázium mě začalo bavit až ve chvíli, kdy jsem se ve třeťáku zbavila fyziky, chemie a podobných předmětů. Tehdy by mě ani nenapadlo, že budu někdy studovat dvě vysoké školy zároveň. O to víc teď vím, jak důležité je vybrat si směr, který lidem dává smysl a zajímá je.

Jaký máš pohled na význam celoživotního vzdělávání v dnešní společnosti?

Myslím, že význam celoživotního vzdělávání stále roste, a přestože se to liší obor od oboru a člověk od člověka, obecně si myslím, že platí, že bez dalšího rozvoje dnes člověk snadno zakrní.

Vždy si při tomto vzpomenu na svou mámu, která se ve svém oboru celoživotně vzdělává, a dělá to s neuvěřitelnou pečlivostí. Čte si daňové zákony ve vaně a někdy i před spaním, ne protože by musela, ale protože chce. Sleduje změny, sleduje trendy. Díky tomu ví, co dělá, a dělá to dobře. Na jejím příkladu jasně vidím rozdíl mezi těmi, kdo se zastavili, a těmi, kdo na sobě neustále pracují.

V dnešní době, kdy se technologie a společnost proměňují opravdu rychlým tempem, je to ale i nutnost. Mnohé profese se proměňují, vznikají nové, a to, co dřív stačilo na celý život, dnes platí třeba jen pár let. Člověk nesmí usnout na vavřínech, ať už pracuje ve zdravotnictví, ve školství, v IT nebo třeba v krizové komunikaci.

Tato otázka mě také přivádí k mým spolužákům na UPOLu. V našem programu jsem jedna z nejmladších, většina kolegů má za sebou roky praxe. Mnozí z nich studují při práci a často jde o velmi náročné obory, například v rámci složek integrovaného záchranného systému. Pracují ve stresu, ve službě společnosti, a přesto si k tomu najdou čas na studium. Anebo dokonce už mají titulů více a stále mají chuť si rozšiřovat obzory. Jsou to lidé, ke kterým mám obrovský obdiv. Díky nim si znovu uvědomuji, že vzdělávání není jen o věku nebo fázi života. Je to postoj. Otevřenost. Chuť se zlepšovat – pro sebe, i pro ostatní.

Transdisciplinarita má i určitou výhodu. Mám jiné pohledy, jiné otázky, jinou logiku uvažování

Jak se studium etiky a krizové komunikace promítá do Tvého života?

Momentálně hlavně tak, že si čím dál víc uvědomuji, kolik toho vlastně ještě nevím. Mám kolem sebe spolužáky, kteří jsou už léta v praxi a působí v médiích, ve veřejné správě nebo v záchranných složkách, a někdy mám pocit, že přicházím z úplně jiného světa. A ono to tak asi je. Trvalo mi delší dobu si zvyknout na způsob, jakým se v tomto oboru uvažuje. Jsem zvyklá přemýšlet spíše v kontextech, s danými reáliemi, a tady se klade důraz na význam slov, na nuance, na přesnost formulací. Zároveň si ale myslím, že právě tato moje „transdisciplinarita“ má i určitou výhodu. Mám jiné pohledy, jiné otázky, jinou logiku uvažování. Můžu do debat přinést jinou perspektivu, kterou třeba ostatní nemusí mít.

Zároveň si ale víc všímám jazyka, třeba když čtu zprávy. Dívám se na tón, jakým jsou informace podávány, na výběr slov, na to, jaký dojem sdělení vyvolává. A pak sleduji, jestli se ten záměr přenesl i do toho, jak na něj lidé reagují, třeba v diskusích. Z toho se dá hodně vyčíst o tom, co funguje, co naopak polarizuje, a proč někdy komunikace selhává i tehdy, kdy je myšlena dobře.

Možná to není změna, která by byla na první pohled vidět, ale v hlavě mi studium pomalu přestavuje strukturu, nutí mě přemýšlet jinak, citlivěji volit slova a uvědomovat si, že i způsob, jakým něco řekneme, může mít zásadní dopad.

A na závěr k této otázce musím říct, že čím víc se do tématu nořím, tím větší respekt mám k lidem, kteří se krizové komunikaci věnují profesionálně. Ať už jde o tiskové mluvčí, komunikační týmy institucí, novináře nebo psychologické experty, to, že dokážou v klíčových momentech mluvit srozumitelně, lidsky a přitom přesně, není samozřejmost.

A jak se Tvé studium propojuje s předchozím zaměřením na migraci a vzdělávání?

Migraci studuji ve Vídni jako součást magisterského programu zaměřeného na udržitelný rozvoj a globální změny. Tam se na migraci díváme spíše z hlediska strukturálních faktorů, jakými jsou například klimatické změny, regionální nerovnosti nebo demografické trendy. Studium etiky a krizové komunikace na UPOLu je zcela odlišné, ale právě to mě na tom baví. Ta kombinace dvou různých přístupů mi dává širší a hlubší porozumění tomu, jak se o migraci (a nejen o ní) mluví, a jak je ve společnosti vnímána.

Téma migrace je ve veřejném prostoru často silně medializované, politizované a rámované různými emocemi, a právě u tohoto tématu sem tam přichází ke slovu krizová komunikace. Studium na UPOLu mě učí vnímat jazyk jako nástroj. Sleduji, jak komunikace může budovat porozumění, nebo naopak prohlubovat strach a polarizaci. A to se silně promítá i do tématu, které zpracovávám ve své diplomové práci na UPOLu, ve které se věnuji analýze mediální reprezentace klimatické migrace v českých médiích. Klimatická migrace je závažné a stále aktuálnější téma. Jen za poslední dekádu došlo podle IOM (Mezinárodní organizace pro migraci) k více než 218 milionům přesunů obyvatel na celém světě v důsledku extrémních výkyvů počasí a přírodních katastrof. Přesto se o ní v českém veřejném prostoru mluví jen minimálně, a pokud ano, často velmi zjednodušeně nebo okrajově.

V médiích bývá klimatická migrace často vnímána jako problém globálního Jihu, něco „vzdáleného“. Ale stačí se podívat na jih Evropy: opakující se sucha nebo rozsáhlé požáry dramaticky ovlivňují zemědělství i každodenní život v mnoha regionech. To vše má konkrétní dopady na místní obyvatele a často vede k rozhodnutí migrovat, tedy opustit domov, někdy dočasně, jindy natrvalo.

Ve své práci se snažím ukázat, jak je klimatická migrace ve zpravodajství rámována, jaké narativy převládají a jaký prostor toto téma vůbec dostává. Zatímco klimatická změna se u nás často spojuje s obrazem teplejších zim nebo úbytkem sněhu, realita je mnohem širší, a jak jsem již zmínila, zásadně ovlivňuje miliony lidí po celém světě. A právě způsob, jak o těchto jevech mluvíme, nebo nemluvíme, má obrovský dopad na to, jak jim jako společnost rozumíme a jak na ně reagujeme.

Co se vzdělávání týče, formálně jsem se mu sice nikdy nevěnovala, ale i tak mě vlastně dlouhodobě provází. Skrze práci v řeckých neziskových organizacích jsem prošla různými kurzy, které byly zaměřené hlavně na duševní zdraví, trauma healing nebo interkulturní komunikaci.

To mě naučilo vnímat vzdělávání v širším smyslu, a nejen jako výuku ve třídě, ale spíše jako proces, který probíhá v každodenním kontaktu, v naslouchání a v budování bezpečného prostoru. Práce s lidmi mě přivedla k přemýšlení o tom, jak zásadní roli hraje komunikace v tom, zda se člověk cítí pochopen, slyšen a respektován.

Děkuji za rozhovor!

This work LH is licensed under Creative Commons Attribution 4.0 International