V originále: v angličtině

Všichni známe příběhy, které se dají vyprávět, ale ne vždy je někdo ochotný všechny naše příběhy poslouchat. Aleksandra Kozyra z EAEA se bavila se dvěma pedagogy, kteří za pomoci metody audiovizuální techniky motivovali ohrožené skupiny lidí k tomu, aby se pokusili sdělit světu své zkušenosti a aby našli posluchače pro své příběhy.

„Naši studenti jsou lidé, kteří se navzájem neznají a kteří ani nemají žádné zkušenosti s natáčením videí. Oni všichni ale mají pocit, že doposud nenašli žádné posluchače pro své vyprávění nebo je pro ně těžké pracovat ve skupinách,“ to vypráví Lukasz Szewczyk, který se ve své práci zabývá participativní video-produkcí a digitálním storytellingem.

Náš rozhovor se koná v Helsinkách, kde se EAEA účastní partnerského setkání v rámci Education by the Way (externí link) [EN] – Erasmus+ projektu, ve kterém se jedná o analýzu rozličných metod práce s ohroženými skupinami dospělých. Storytelling, rovněž také digitální storytelling, je jedna z metod, o kterých jsme se bavili se vzdělavateli dospělých, kteří nám mohli předvést svoje vlastní zkušenosti a nástroje, jak na tuto metodu.Lukasz vysvětluje, proč právě tyto metody přináší enormní výhody pro cílové skupiny.

„ Při Cotopaxi (externí link) pracujeme s nejrůznějšími cílovými skupinami, které jsou často svým okolím podceňovány a často nenacházejí své posluchače: studující s různými tělesnými nebo duševními postiženími, lidé, kteří za sebou mají nějakou psychickou krizi nebo trpí nějakým psychickým onemocněním, senioři a mládež.“

Vztahy jsou užší, lidé se více otvírají

„My se soustředíme hlavně na výhody, které jsou spojeny s účastí ve skupině a také na rozvoj různých měkkých dovedností. Nabízíme našich účastníkům místa pro setkávání. Na druhé straně se díky práci na tvorbě videa lidé také učí, jak se spolupracuje, jak se vyprávějí příběhy a jak se správně naslouchá ostatním,“ přidává Lukasz.

Ale existují ještě další pozitivní aspekty. Jak Lukasz dokládá, tak i angažovanost se prokazuje jako důležitý prvek při tvorbě videa. „Jedna skupina seniorů u nás jednou natočila video o tom, jak je těžké získat místo v pečovatelském domě – a konečně díky tomu se jedné z nich podařilo v takovém domě sehnat místo,“ má radost Lukasz.

Lukasz také informuje o tom, jak je pro něho zajímavé provázet účastníky během kurzu a moct pozorovat jejich pokroky. Zvláště mu leží na srdci jedna určitá skupina, jejíž účastníci už kvůli nějakým psychickým zhroucením nemohou pracovat.

„Když jsem poprvé pracoval s touto skupinou, byli všichni její účastníci velmi zdrženliví a cítili se u nás a mezi sebou navzájem nejistě. Postupem času jsme se nakonec od každého z nich dozvěděli jejich příběhy. Tak například jeden z nich  natočil video, ve kterém popisuje svoji psychózu a s ní spojené krize a svůj pohled  na celou věc. To je nepředstavitelný důkaz důvěry v sama sebe, v nás a v celou skupinu.“

Digitální storytelling uvolňuje

Protože jsem o storytellingu chtěla vědět ještě něco navíc, obrátila jsem se na další organizace, které podporují ohrožené skupiny dospělých právě při různých workshopech prostřednictvím storytellingu.

„Digitální storytelling probíhá různorodě:  můžeme například traumatizované osoby dostat do takového stavu, že budou toto téma chtít sami popsat a překonat, podívat se na něho také z jiných perspektiv,“ vypráví mi Jasper Pollet z Maks.

Maks (externí link) [EN] je obecně prospěšná organizace v Bruselu, kde se můžeme vzdělávat v různých kurzech od kurzů počítačových gramotností až po rozvíjení různých jiných kompetencí. Marks má své sídlo v blízkosti Kuregem a Molenbeek, které jsou v médiích často označovány jako „vykřičené“ čtvrti, protože je zde velká koncentrace migrantů. Tato organizace pomáhá ohroženým mladým lidem a dospělým v tom, aby získali možnost zapojit se do otevřené diskuze, což obvykle jinde nemívají a pomáhá jim při zajištění posluchačů pro jejich příběhy.

„Digitální storytelling může lidem opravdu pomoct. Bezprostředně po útocích v Paříži a Bruselu měli mladí lidé a lidé ze společné komunity pocit, že je všichni pozorují, protože mají také imigrantský původ,“  myslí si Jasper. „Oni přitom měli zcela odlišný názor na toto dění a nesouhlasili s diskuzemi, které se na jejich adresu rozpoutávaly a velmi jim na tom záleželo. I my jsme chodili do škol a vyptávali jsme se žáků na jejich názor.“

Jasper ještě vypráví o jednom příkladu: o práci na projektu o historii žen, které se staly oběťmi nějakého násilí. „Já sám  jsem se tohoto projektu neúčastnil,“ zdůrazňuje. „To, co bylo na tomto projektu jedinečné, bylo, že to byl projekt žen pro ženy. Přitom vznikla velmi silná skupina, která se postupně rozrostla díky sdílení osobních příběhů.“

„Toto téma bylo dříve chápáno hodně zeširoka: mnoho žen uteklo před válkou, ostatní zažily domácí násilí a jejich zkušenosti byly schované uvnitř čtyř stěn. Ačkoliv pocházely z různých prostředí, tyto traumatické prožitky je velmi spojily.“

Já osobně se zde ptám: nebyly tváří v tvář těmto těžkým tématům okamžiky, kdy chtěli účastníci utéct pryč? Zde zdůrazňuje Jasper klíčovou roli všech vzdělavatelů a vedoucích workshopů, kterou sehráli v tom, že se všichni cítili bezpečně.

„Součástí tohoto projektu byly samozřejmě i ženy, které byly z pochopitelných důvodů ostýchavé a jen nerady mluvily o svých zkušenostech. Ale vedoucí našich workshopů jim v tomto mohli velmi dobře pomoct,“  dodává Jasper a poukazuje na to, že hranice musí být jasně dané už od samého počátku. „My vytváříme bezpečné prostředí. Jasně a hned od začátku vysvětlujeme, že náš cíl spočívá v prezentování videí  i když musíme být v některých případech docela flexibilní, pokud je to účastníkům jakýmkoliv způsobem nepříjemné.“

Ukázat nebo neukázat?

Jasper vysvětluje, jak je důležité zakončit společný projekt právě veřejnou prezentací natočeného videa. „Slyšíme příběhy a konečný výsledek je ohromující a uzavře společný projekt.“

Výše popsaný projekt je toho úžasným dokladem. Skončil právě takovou velkolepou prezentací: většina žen natočila svoje videa kompletně anonymně, některé byly oproti tomu více otevřené.

„Tyto ženy pozvaly své příbuzné, přítelkyně a přátele, kteří často neměli ani ponětí, co se jim stalo. To byl velmi silný moment. Mnohým mužským členům rodin jsme potom dali příležitost vyprávět své vlastní příběhy právě jako reakci na vyslechnuté příběhy.“

Potom následovalo mnoho dalších příběhů rovněž v digitální podobě. „To bylo neuvěřitelně působivé,“  řekl Jasper.

Veřejná prezentace může být ale i velmi těžká. K některým prezentacím spojeným s očekáváními se vyjadřuje Lukasz v následujícím příspěvku:

„Naše prezentace byly vždycky veřejné: pozvali jsme externí hosty a promítali jsme videa v kině. Nyní naše promítání stále probíhají v kině, ale mnohé jsme již změnili.“

Teď je všechno mnohem flexibilnější: Cotopaxi už neukazuje videa širokému publiku, pokud si to sama skupina nepřeje. Prezentace je potom jen pro účastníky workshopu. Ale i interní prezentace může probudit bolestné vzpomínky.

„Jednou jsme viděli video, které bylo pro skupinu tak pohnuté a drastické, že jsme všem museli navrhnout, aby se na něho podívali znovu o tři měsíce později. Úplný závěr už jsme ale stejně nepromítali, protože bylo nesmírně těžké vidět to ještě jednou, proto jsme se toho úmyslu raději vzdali,“ vysvětluje Lukasz.

„Stále se pokoušíme organizovat minimálně jednu prezentaci pro všechny účastníky. Pokud si ale přejí, promítáme videa i širšímu publiku. Potom také zveme kamarády a příbuzné a společně slavíme i když přitom třeba nestojíme  bezpodmínečně na červeném koberci!“

Některá ze vzniklých videí si můžete prohlédnout zde (s anglickými titulky):

Video jedné skupiny s psychickými onemocněními natočeno jako participativní video za pomoci Cotopaxi Film Workshop Association.

Senioři sami o sobě

Šťastné narozeniny

 Digitální příběh jedné účastnice k tématu domácí násilí.

Plavba mými slzami

Digitální příběh jednoho uprchlíka o vlastních zkušenostech vyprávěný v rámci projektu Marks.

O autorce: Aleksandra Kozyra pracuje pro Evropský spolek pro vzdělávání dospělých (EAEA) pro členský a organizační výbor. Organizuje konference a každoroční Younger Staff Training. Dříve pracovala jako učitelka jazyků ve vzdělávání dospělých.