zdroj: Týdeník EURO, 15. 3. 2024, autor: Petr Fischer, ilustrační foto: Unsplash

Digitalizace Česka postupuje, ale ne tak rychle, jak se čekalo. Chybí lidé z IT, stát na ně nemá peníze a do českých podniků jich ze škol přichází málo. Tak jako ty nejmodernější vynálezy – cloudy a AI. 
 

Průměrné až podprůměrné je Česko v evropském srovnání digitalizace, které pravidelně vydává Evropská komise. Index digitální ekonomiky a společnosti (DESI index) podle posledních dat z roku 2022 ukazuje na vrcholu digitálního trendu skandinávské země, Irsko a Nizozemsko, na konci žebříčku se usadily Řecko, Bulharsko a Rumunsko. Česko předběhly všechny pobaltské státy, považované u nás za příklad povedené a účelné digitalizace, naopak tři zbylé země Visegrádu (Polsko, Maďarsko, Slovensko) zaostávají více než my. „Česko se stále potýká s nedostatkem odborníků na informační a komunikační technologie na místním trhu práce,“ píší analytici Evropské komise. „Tato významná překážka brzdí tempo digitální transformace v celé ekonomice – od podniků a výzkumných institucí až po veřejnou správu a školy.“

I proto vláda Petra Fialy vytvořila speciální vládní funkci pro digitalizaci, skrze niž se mělo pohnout nejen s agendou digitalizace veřejné správy, ale i s problémem nedostatečného připojení na rychlý internet a s nedostatkem vzdělaných lidí z oboru. To se zatím nepovedlo, přiznává Ivan Bartoš (Piráti), vicepremiér pro digitalizaci. Podle něj je hlavní problém v tom, že do státní správy zkrátka nepřijdou ICT odborníci, protože na ně není dost peněz. Kromě idealistických a vlasteneckých vizí pomoct svému státu jim není co nabídnout. Je-li maximum, na které se stát dostane, někde na úrovni průměrné mzdy 45 tisíc korun, když je standard v branži o třicet tisíc výše (průměrný plat „ajťáka“ byl v roce 2022 72 tisíc korun), je to téměř nemožné.

„Lepšímu odměňování brání nejen nedostatek finančních prostředků, ale především pravidla stanovená zákonem,“ říká Bartoš, jenž zatím v rozhýbávání zatuhlosti systému neuspěl, i když v tom chce pokračovat (vizte box). Jisté možnosti tu jsou, tak­říkajíc, „mimo systém“.

Chce to více ajťaček

„Fungujeme jako státní úřad, a jsme tudíž omezeni tabulkovými platy. V oblasti ICT tak nemůžeme konkurovat soukromé sféře. Není to jen náš problém, ale celé státní správy,“ doplňuje ministra Jakub Palata z Digitální a informační agentury (DIA), která se dnes o digitalizaci primárně stará. Momentálně DIA rozjíždí například projekt kompetenčních center, jež mohou využívat peníze z Národního plánu obnovy, tedy pocovidové evropské peníze. Na digitalizaci je v českém plánu (celkově jde o osm mi­liard eur, tedy o 180 miliard korun) obrovská částka – 1,56 miliardy eur, v přepočtu skoro 40 miliard korun.

„Díky tomu, že jsou to projektové peníze na několik let, jsme schopni v těchto oblastech nabídnout lepší platové podmínky pro ICT odborníky,“ dodává Palata. Stát tedy musí cíleně hledat projektové financování, aby dostal kvalitní lidi do svých služeb a vyrovnal v oblasti informačních a počítačových technologií konkurenci soukromého sektoru. Státní správa se neposiluje systémově, ale nárazově, díky outsourcingu z evropských fondů.

Česko je na tom podobně špatně jako mnohé jiné evropské země. Evropská unie si v takzvané agendě Evropská dekáda dala za cíl, že do roku 2030 bude v EU pracovat 20 milionů ICT odborníků. Podle poslední zprávy Evropské komise je jich pouze devět milionů a země Unie budou rády, pokud jich do roku 2030 bude dvanáct milionů. V Česku tvoří ICT pracovníci pouze 4,5 procenta pracovního trhu (!), což může další rozvoj digitalizace české ekonomiky vážně brzdit. Šance, jak tato čísla změnit, se nabízí v masovějším přijímání žen, které v oboru skoro chybí a i v Česku je jich jen 11 procent. „Z oboru se musí odstranit stereotyp, že je to primárně mužská práce. Tam vidíme velký potenciál,“ potvrzuje Jakub Palata z DIA. To se snadno řekne, ale hůře dělá. Kromě toho i mezi „ajťačkami“ a „ajťáky“ zeje poměrně velká platová propast. Podle Českého statistického úřadu berou ženy v tomto oboru v průměru o deset tisíc korun méně než muži (62 tisíc korun). Platový rozdíl třináct procent. V Česku přitom v některých profesích dosahuje „pay gap“ až dvaceti procent.

Úkol? Změnit vzdělávací strategii

K lepšímu naplnění českého pracovního trhu ICT odborníky, muži i ženami, by se musela změnit vzdělávací strategie jak na středních, tak na vysokých technických školách, jak o tom na konferencích k digitalizaci pravidelně hovoří vicepremiér Bartoš, jenže ani tam se zatím nic moc nehýbe. Ani ministerstvo školství nebo ministerstvo průmyslu a obchodu nemají žádný speciální program, který by počítal s rozšířením vzdělávání v této oblasti a mířil speciálně na vzdělání v digitalizaci společnosti. 

„V zásadě chybí dva typy lidí, jak to také sleduje ČSÚ: IT technici a IT vývojáři,“ popisuje situaci v rozhovoru pro týdeník Euro Jaromír Hanzal, ředitel Asociace pro aplikovaný výzkum v informačních technologiích (AAVIT), která se snaží digitalizační informovanost prosazovat. „Technici v podnicích, kteří dohlížejí na funkčnost aplikací dodaných specialisty zvenku, jsou jistě potřeba, důležitější jsou však podle mě vývojáři. To oni vytvářejí nová řešení,“ pokračuje Hanzal. Takoví lidé mohou přijít do Česka i z ciziny a občas se to děje, po­dle Hanzala ale většinou padnou za oběť státní byrokracii a striktní české vízové politice.

Už několikrát se minulé vlády pokoušely vytvořit program pro snadnější přijímání IT specialistů, například už za premiéra Vladimíra Špidly před dvaceti lety, nikdy se ale efektivně žádný funkční program nerozběhl, případně dorazilo jen pár desítek odborníků. Největší rezervoár kvalitních IT sil existuje v nejlidnatější zemi světa Indii, na niž by se mohlo zaměřovat i Česko. Většina těchto odborníků však daleko snadněji získá přístup na americký pracovní trh, který tak byrokraticky netrvá na oficiálně uznaném vzdělání a sází přímo na schopnosti a dovednosti uchazečů o práci.

Základní digitální dovednosti má v Česku 60 procent populace, uvádí zpráva Evropské komise, což je dokonce těsně nad průměrem Evropské unie (56 procent). Rozšířenější podrobnější digitální dovednosti už má jen 24 procent lidí, což je naopak zase těsně pod průměrem Unie. Na pravidelný kontakt se státem pro výměnu potřebných informací, tedy na používání digitalizované státní správy, to stačí, na rozvoj další digitální gramotnosti namířené zejména k běžnému využívání umělé inteligence v práci a běžném životě už ne. Stát ale počítá s tím, že pro občany bude dál k dispozici komunikace na osobní bázi.

„Chceme umožnit, aby občan, který musí něco řešit se státem nebo úřadem, nemusel zbytečně stát ve frontě a neztrácel tak svůj čas a finance. Lidé, kteří nemají k digitálním technologiím vztah nebo k nim nemají přístup, a to bych chtěl zdůraznit, vždy budou mít možnost vyřídit si tyto věci osobně,“ řekl týdeníku Euro vicepremiér Bartoš. 

K hlavní digitální změně zatím nedošlo. Vznikla sice Digitální a informační agentura, která koordinuje všechny vývojové změny v této oblasti, a občané už mohou využít řadu aplikací od eObčanky po výpis z trestního rejstříku. Zlom se odehraje ale až příští rok v únoru, kdy vstoupí v platnost zákon, podle něhož budou všechny agendy ministerstev přístupné povinně digitálně. Lidé je snadno najdou v aplikaci Portál občana (gov.cz), kde je už dnes řada aplikací. „Velké množství agendy už mohou obyvatelé zařídit prostřednictvím datových schránek nebo dalších portálů jednotlivých ministerstev s ověřenou identitou, což umožňuje efektivní využívání online služeb,“ shrnuje současný stav Bartoš. „Díky našim úpravám teď datové schránky vypadají jako běžný poštovní klient a občané se v nich orientují daleko snadněji,“ domnívá se ministr. 
 

Odbourat strach z digislužeb

Česko je přesto stále v indexu digitalizace DESI pod průměrem Evropské unie, na nepříliš lichotivých místech ke konci druhé desítky. To by se snad mělo brzy změnit. „Máte pravdu, ta čísla jsou pořád taková, ale naše práce se zatím v evropských statistikách a přehledech neprojevuje. Měla by se tam odrazit až letos. Jak jsme se v digitalizaci za této vlády posunuli, se tedy nejvíc ukáže ve zprávě za rok 2024 a ta bude zveřejněna až v roce 2025,“ vysvětluje Jakub Palata z DIA.

Podobně nepřesvědčivé informace o digitalizaci přináší agenda Evropská dekáda 2030 z českých firem. Skoro 70 procent českých podniků sice pracuje se základním digitálním vybavením (68 procent), ale jen devět procent z nich donedávna pro svou výrobní a obchodní činnost používalo big data (v EU 14 procent), minimum pak sahalo do cloudových služeb a používalo výhody umělé inteligence. Česku přes veškerou snahu stále chybí pevná digitální infrastruktura, pravidelně na to upozorňují i zprávy Evropské komise.

„V zajištění pevného rychlého internetu dost zaostáváme, to je fakt. Je to dané i složitější strukturou našich poskytovatelů. Máme hodně těch malých poskytovatelů a dobrá funkční bezdrátová řešení v sousedství, ale málo investujeme do vyšších rychlostí, které by zvýšily stabilitu i cenu,“ uvažuje Jaromír Hanzal z AAVIT. Spolehlivý rychlý internet po optických kabelech zatím není v Česku samozřejmostí. „Ministerstvo průmyslu a obchodu na to mělo v posledních deseti letech několik programů, přesto se nepovedlo zavést taková připojení všude a už vůbec ne v odlehlých oblastech. Pořád máme v Česku co do připojení spoustu bílých míst,“ dodává Hanzal.

Firmy se bojí do digitalizace a AI investovat, protože zatím nemají pocit, že by jim to něco přinášelo. Podle odborníků z oboru je to i tím, že jen těžko u svých zaměstnanců prosazují rozvoj dalšího vzdělávání v této oblasti. Jak tvrdí vicepremiér Bartoš a potvrzuje ministerstvo práce a sociálních věcí i Hanzal z AAVIT, čeští zaměstnanci obecně odmítají další vzdělávání a rozvoj svých dovedností a schopností. A protože zaměstnavatelé nemají kde brát, jelikož trh práce je přehřátý, raději se do nových technologií moc nepouštějí. „Přitom platí, že systémové vzdělávání může mít rychlejší výsledky než na VŠ nebo na SŠ v oblasti pravidelných rekvalifikací a celoživotního vzdělávání. Potřebujeme urychlit rozvoj digitálního vzdělávání, profesionálů i veřejnosti, aby lidé našli uplatnění na novém trhu práce,“ tvrdí Hanzal.

Česko zkrátka potřebuje plošně získávat digitální vzdělání, aby práce s novými technologiemi včetně AI byla každodenní samozřejmostí. „I letos máme v plánu zvyšovat veřejné povědomí o nutnosti celoživotního vzdělávání v oblasti digitalizace,“ reaguje na nedostatečnosti v oblasti vzdělání Ivan Bartoš. Jeho úřad letos opět připravuje Týdny pro Digitální Česko pro veřejnost. „Za investice do digitálního vzdělávání a za rozšiřování přístupu k digitálním technologiím a infrastruktuře jsme získali uznání od EU a patříme v Evropě k tahounům,“ chlubí se vicepremiér, který chce k lepší informovanosti využít i velmi husté sítě českých knihoven, jež jsou prakticky v každé menší obci. „Připravujeme kurz pro knihovníky, kteří by následně mohli působit jako mediátoři a organizovat školení pro spoluobčany bez základních digitálních dovedností, zejména pro seniory. V plánu je také zapojit knihovny do šíření osvěty o službách e-governmentu.“

Hlavním cílem má být „odbourat strach z využívání digislužeb a zabránit digitálnímu vyloučení“. Jak se ukazuje, digitálního světa se ale nebojí jen senioři, kteří navíc podle průzkumů z více než třetiny dávno využívají pravidelně platební bankovní brány a další moderní aplikace. 

Strach z digisvěta mají i české firmy. Podle Hanzala jsou to propojené nádoby: když se nezbaví strachu z nových technologií občané a zaměstnanci, neotevřou se ani firmy. Změna na jedné straně pomůže ke změně i té druhé. „Stále více je vidět, že v digisvětě dál existuje něco jako železná opona. Na západ od nás už firmy dokážou výhody digitalizace a AI využít k byznysu, a dát tak svým službám a zboží vyšší přidanou hodnotu. To potřebujeme i v Česku,“ dodává Hanzal. Na pádu „železné digiopony“ závisí budoucí prosperita celé české ekonomiky. Pokud se to nepovede, Česko spadne z hlavní modernizační dráhy na vedlejší kolej.