Neformální vzdělávání-historie, aktuální otázky a témata
![Profile picture for user MonikaSm.](/sites/default/files/styles/icon/public/pictures/JK_6760.jpg.webp?itok=aGV0u0DI)
rozhovor vedl Thierry Ardouin
Neformální vzdělávání-historie, aktuální otázky a témata
Dobré ráno, paní Stéphanie Gasse. V této době celosvětové krize jsou vzdělávací a školící zařízení nucena hledat nové způsoby práce, možnosti rozšíření a nové způsoby vzdělávání. Zároveň si lidé vzájemně pomáhají a podporují se, krátce řečeno, organizují se, aby vyrovnali technické, obsahové a vztahové nedostatky. Téma neformálního vzdělávání a celoživotního učení je zde rovněž zastoupeno.
Pokračování hlavního bodu k neformálnímu vzdělávání bylo EPALE představeno v červnu a červenci roku 2019. EPALE koordinovalo vydání odborného časopisu Education Permanente k tématu „Neformální vzdělávání a celoživotní učení“ (č. 199/2014). Já bych se o tom ráda dozvěděla mnohem více a seznámila se s jejich zhodnocením, neboť právě tyto rozměry staví vzdělávání dospělých do středu všeobecného zájmu a toto téma je také důležité zde na platformě EPALE.
![Art-1428646_1920_baniere](/sites/default/files/styles/converted/public/art-1428646_1920_baniere.jpg.webp?itok=Hk-0f2MT)
Mohla byste nám o tom nejdříve říct něco víc a sdělit nám, jak vy osobně jste dospěla k tomu, že se budete zabývat právě vzděláváním dospělých?
Absolvovala jsem diplomové studium v cizích jazycích a potom jsem se rychle nasměrovala právě k vědám o vzdělávání. Mám magisterský diplom v pedagogických technikách a poradenství a nakonec v rámci vzdělávacích projektů, které probíhaly mezi roky 1999 a 2003 pod záštitou UNESCO (Burkina Fasso, Mali, Paříž) a NRO v oblasti vzdělávání, jsem zde složila i praktické zkoušky. Po promoci v pedagogických vědách jsem začala v roce 2008 působit jako vzdělavatelka na Institut du Développement Social, uprostřed reformy sociální práce a v rámci vzniku, ocenění a rozvoje vzdělávacích cyklů na Répertoire National des Certifications professionnelles (seznam profesních kvalifikací).
Od roku 2010 jsem docentkou v odborné oblasti pedagogických věd na univerzitě Rouen-Normandie a vedu magisterský studijní cyklus věd o vzdálené výuce. Během mé vědecké práce a ve spojení se svými dosavadními zkušenostmi jsem velmi rychle získala pozici ve vzdělávací politice, zatímco jsem se zaměřila na země, které usilují o silnou decentralizaci vzdělávacího systému. Moje dizertační práce v pedagogických vědách se zabývala neformálním vzděláváním v kontextu politiky decentralizace v západní Africe v boji proti negramotnosti. Moje pozorování a experimenty jsou na poli pedagogických nevládních organizací, organizací pro civilní společnost a experty decentralizované spolupráce.
Jako člen CIRNEF-Labours (Centre Interdisciplinaire de Recherche Normand en Education et Formation) vedu svůj výzkum na straně odborníků, kteří se pohybují na poli vzdělávání dospělých. Pokouším se definovat, co charakterizuje neformální vzdělávání, stanovit jeho specifika a využití. Zkoumám alternativní systémy, podklady pro vzdělávání dospělých a andragogiku ve všech jejích podobách a variacích a poskytuji zároveň přínos pro reflexi o právu na vzdělávání (dostupnost, efektivitu díky systémům vzdálené výuky) a témata práva, rovného přístupu a rozvoje organizací.
Oblast mého výzkumu je v již dříve zmíněné oblasti subsaharské Afriky a „Programy pro boj s negramotností v jejím decentralizovaném kontextu“, v oblasti Brazílie s „EXPA-forem – Vzdělávání mládeže a dospělých“, v Evropě díky svým plurálním přístupům, ve všeobecném a odborném vzdělávání (vzdělávání dospělých – celoživotní učení – právo na vzdělání – uznávání výsledků neformálního vzdělávání).
Pojem neformální vzdělávání je velmi těžké definovat. Jaký je vztah mezi formálním a neformálním vzděláváním? Jaké zvláštnosti nebo prvky by měly být zachovány?
Neformální vzdělávání je ve své podstatě velmi těžké definovat, protože se zdánlivě mění jeho podoba a nejasnost, kterou se vyznačuje. Na jedné straně se jeví jako neurčitá, na druhé straně je to jedna z perspektiv sociální rovnosti a humanistických ideologií.
Neformální vzdělávání probíhá kromě hlavních struktur všeobecného a odborného vzdělávání a nevede bezpodmínečně k uznaným kvalifikacím a závěrům. Může ho být dosahováno v profesionálním kontextu nebo díky aktivitám občanských organizací a může být nabízeno jako doplnění k formálnímu institucializovanému systému. Coombs, jeden z plánů vzdělávání, podnikl první pokus definovat vztah s globální krizí ve vzdělávání.: „Každá pedagogická aktivita, která je organizována vně etablovaných formálních vzdělávacích systémů a je zaměřena na službu určitých cílových skupin (klientů) a vzdělávacích cílů“ (Coombs, 1973). Pojem klientelismu je spojen s „příjemci“ nejrůznějších programů základních gramotností. Charakter je silný díky ideologii třetího světa a byl formován v sedmdesátých letech: „Jedna země pomáhá ostatním,“ jde o zlatý věk nevládních organizací a mezinárodních programů, které se zaměřují na ty, které jsou ukončovány díky formálnímu vzdělávání s cílem dosáhnout univerzálního základního vzdělání.
Zvláštnost aktivit, zvláštnosti cílového publika, inovativní charakter využití, zvláštnosti strategií, četnost aktérů a flexibilita intervenčního rámce dlouho přispívaly k tomu, že je neformální vzdělávání popisováno jako „chudý příbuzný“ vzdělávání dospělých, a tím je posilováno jeho zdůvěryhodnění, jeho chybějící status, jeho chybějící uznání.
Mimo své hlavní úlohy ve formálním vzdělávání-připravovat mladé lidi na nezávislý život, co se týká sociálního a ekonomického pohledu a zabránění vykořenění ze společnosti, ztrácí školy ve velké míře svůj monopol na učení a vzdělávání právě kvůli odlišnému vývoji vzdělávacího systému a pracovního světa. Neformální vzdělávání se potom zdá být silou, která vyzývá tento monopol a nabízí alternativní možnosti, alternativní učební prostory. Jako referenční systém pro inovativní praktiky s napříč vloženými kompetencemi v bezprostředním vzdělávacím prostředí je navrhovaná nabídka stejně mnohostranná stejně jako příjemci, pro které je bezprostředně určena. Ulehčuje naučení se znalostí a kompetencí, které jsou již známé nebo které se dají získat v procesu poznávání. V podstatě je neformální vzdělávání, které je známé již od vydání memoranda o celoživotním učení (2000) na evropské rovině, již začleněné do vzdělávacích otázek.
Pokud mluvíme o neformálním vzdělávání, znamená to, že mluvíme i o učení?
Institucionální struktury tento termín nevysvětlují, ale jde zde o to učit se mimo nějakou instituci, dokonce za každou cenu. Používáme terminologii z evropské vzdělávací politiky pro tento rok: „Neformální učení vzniká z aktivit každodenního života, které souvisejí s prací, rodinou nebo volným časem. Není ani organizované, ani strukturované (v závislosti na cílech, čase nebo zdrojích). Neformální učení se děje na straně studujících a většinou neúmyslně.“ Terminologie, která by měla být jasná, je ale těžko uchopitelná. Koncept, který je využíván ve formálních a neformálních předobrazech pro přemýšlení o vzdělávání, učení a celoživotní učení, kde se rozostřují kontury, pokud jde o jejich striktní oddělení.
Neformální vzdělávání se zdá být rozšířením již nabytých vědomostí. Další využití rozšířeného pojmu „neformální“ přispívá ke splývání toho, co vlastně tento pojem znamená nebo jak je kvalifikován, jaké má nejrůznější konotace nebo zda je pouze oceňován nebo naopak hanoben.
Hlavní znaky neformálního vzdělávání se dají shrnout do následujících aktivit:
• organizace na základě odpovídající cílové skupiny a jejího omezení
• strukturovanost, v opačném případě by bylo součástí neformálního vzdělávání, které není systematické nebo dokonce neúmyslné
• určeno pro konkrétní cílovou skupinu (a vyplnění jejích potřeb a očekávání)
• postaveno na konkrétní řadě učebních cílů (Input-Output)
• nestrukturalizováno, protože je uskutečňováno vně etablovaných vzdělávacích systémů a zaměřuje se na studující, kteří nejsou zapsaní k pravidelné výuce
Má téma neformálního vzdělávání ve vaší práci a výzkumu nějaký zvláštní ohlas obzvláště v jižní Africe a v Brazílii?
Ve francouzsky mluvící části Afriky se stalo neformální vzdělávání velmi rychle záštitou pro chybějící funkci převládajícího formálního systému. V podstatě současný systém vylučuje nějaký větší podíl obyvatel ve školním věku a negarantuje rovný přístup. S přihlédnutím k vícejazyčnému prostředí je například vymožeností neformálního vzdělávání. To vedlo k využití jazykové politiky, tedy které z jazyků studujících budou posilovány během prvních let školního vzdělávání nebo v programech základních gramotností pro dospělé. Některé země jako Mali a Burkina Fasso jdou dokonce tak daleko, že neformální vzdělávání uznávají úředně, a dokonce pro ně vytvářejí speciální ministerstva.
Tradiční společnosti mají neformální vzdělávací systémy, které by měly být diskutovány, bez toho abychom se dotkli nějakého srovnávání, ale za účelem poznání jednotlivého chování mezi kulturami.
Brazílie se silně staví proti tomu, aby stát garantoval svoji roli „pedagoga“, zvláště aby bránil aktuálním politickým změnám v sociálním pokroku a upozaďoval integrativní postoj nebo ohledy na migranty a jejich kulturní tradice. Výzkumníci a lidé z praxe v tomto oboru preferují při popisu využití formálního vzdělávacího systému používat termín „sociální oblasti lidského vzdělávání“. Tyto oblasti, které jsou budovány pedagogickou komunitou, odpovídají potřebě druhé šance pro ty, kteří nemají ukončené školní sekundární vzdělávání nebo nabídky pro málo kvalifikované mladé lidi bez vzdělání nebo i pro dospělé.
V souladu s odkazem Paulo Freie jsou jednotlivé iniciativy rozvíjeny tak, aby byly zohledňovány „lidské aktivity a nebyly oddělovány od projektů. Vědění neznamená jednoduché přizpůsobení se světu. Je to předpoklad pro přežití lidí a druhů“. V neklidných dobách přispívají tato zařízení k výkonu státní moci jako „povědomost o právech a povinnostech a výkon demokracie“. Vedle škol existují v Brazílii také nevládní organizace, kostely, odborové organizace, strany, média, sousedské spolky atd. V neformálním vzdělávání je kategorie prostoru stejně tak podstatná jako kategorie času, zdůrazňuje Adotti. V podstatě je čas na učení v neformálním vzdělávání flexibilní a respektuje rozdíly a schopnosti jednotlivců.
Co má závěrem podle vašeho názoru otázka neformálního vzdělávání společného se vzděláváním dospělých?
Jako autonomní a alternativní systém nemá neformální vzdělávání vedle formálního povinnost vytvořit jako střed mezinárodní společnosti univerzální školní vzdělávání a celoživotní učení a vzdělávání jako takové.
Lindeman popisoval vzdělávání dospělých v roce 1926 v jednom článku poprvé jako „kooperativní dobrodružství neformálního vzdělávání, jehož hlavní cíl spočívá v odkrytí významu zkušeností“. Jinými slovy zvláštnost vzdělávání dospělých je spojení se životem, kde se vzdělávání uskutečňuje díky zkušenostem. Tímto způsobem maximalizuje neformální vzdělávání ve spojení s participativním využitím vytvořenou dimenzi pro aktivity. Hranice neformálního vzdělávání jsou propustné: sociální intervence, mimoškolní aktivity, rodinné a společenské vzdělávání, IKT atd.
Zkušenost je známá jako vytvořené zdroje v kontextu každodenního života, práce a volného času s následujícími znaky: chybějící motivace učit se a sociální institucionalizace, konfrontace se zkušenostmi ostatních a vliv reality, vlastní cesty, dobrovolný podíl nebo nátlak nebo očekávání uznání a ocenění dřívějšího studia. Přesto dochází u posledního bodu ke změně, aby se zvýšila cena těchto vymožeností a jejich uznání. I přes doporučení rady z 20.prosince 2012 o validaci neformálních učebních výsledků se zdají být první výsledky těchto změn a vlastní zodpovědnosti trochu smíšené. Francie jako průkopník rozšířila zákonné podmínky ve vztahu k VAE, ale výsledky nezaručují žádný opravdu rychlý pokrok při uznávání výsledků neformálního vzdělávání.
Děkuji vám za vaše názory a za tento příspěvek.
Gasse, S. (2017). Education informelle. In A. Barthes, J.-M. Lange & N. Tutiaux-Guillon (Dir.). „Dictionnaire critique des enjeux et concepts des „Educations à“. Paris: L’Harmattan. S.385.
Gasse, S. (2017). Education Non formelle. In A. Barthes, J.-M. Lange & N. Tutiaux-Guillon (Dir.) „Dictionnaire critique des enjeux et concepts des „Educations à“. Paris: L’Harmattan. S.392.
Gasse S. (Juni 2014). „Education non formelle : contexte d’émergence, caractéristiques et territoires“. Revue Education permanente. Nr. 199-2014.
Komentář
est-il-possible
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit
From non-formal to formal education
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit
From your experience
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit
Sobre a coabitação de 3 sistemas
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit
Education formelle, non formelle, informelle