Z němčiny přeložila Jana Guličuková.

Hanna Niittymäki je finská expertka na vzdělávání, která se specializovala na vzdělávání k míru, globálnímu učení, školení a psaní o rozmanitosti rovnosti. Od roku 2015 vzdělává na toto téma především ostatní pedagogy ve Finsku. V roce 2021 zveřejnila Niittymäki kromě jiného sbírku esejí, ve které zkoumá, co znamená být v naší době etickým člověkem. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností v oblasti vzdělávání.

Jak jste se dostala k tomu, že se zabýváte výchovou k míru?

Dá se říct, že jsem mír vždy považovala za něco důležitého. Moji rodiče se oba angažovali v boji za mír, když jsem byla dítě a to na mě mělo velký vliv.

Dlouhou dobu jsem odolávala tomu stát se pedagožkou, ale potom jsem podlehla a začala jsem studovat učitelství. Nejprve jsem pracovala jako učitelka a potom dlouhou dobu jako speciální učitelka. Když se nyní ohlédnu zpět, bylo mnohé z toho, co jsem dělala v dobách, kdy jsem byla učitelka, to co bych dnes označila za výchovu k míru. Jen jsem o tom tenkrát takto nepřemýšlela.

Co je podle vás definicí výchovy k míru?

To je velmi zajímavá otázka! Přinejmenším ve Finsku mám pocit, že pojem přišel do módy už v letech 1980, ale měl zastaralou, politickou příchuť.

Podle mého názoru zahrnuje výchova k míru mnoho věcí, které by ostatní asi automaticky neoznačili jako „výchova k míru“. Může například zahrnovat naučení se soucitu a empatie, kvality dialogu a mediální schopnosti. Podle mé definice obsahuje výchova k míru také to, že se naučíme nikoho nediskriminovat například na základě věku, původu, pohlaví, národnosti, jazyka, náboženství, politických názorů, zdraví, postižení nebo sexuální orientace.

Také se domnívám, že globální učení a učení se o životním prostředí úzce souvisí s výchovou k míru a je její nedílnou součástí. Podle definice jde při výchově k míru o to naučit se jak vycházet nejen sám se sebou a s lidmi v mém okolí, ale také s lidmi na druhé straně světa a samozřejmě žít v harmonii s přirozeným životním prostředím, které obýváme.

Můžete popsat, jak vypadá vaše práce s dospělými?

Velká část mé práce spočívá ve školeních dospělých, především pedagogů a lidí, kteří pracují v nejrůznějších neziskových organizacích. V poslední době jsem školila učitele ze základních škol v práci s rovnoprávností a učitele odborných škol v empatii a soucitu. Toto je do jisté míry pro moji práci typické. To, že vedu školení pro dospělé lidi a ta se nějakým způsobem dotýkají tématu hodnot. Také jsem školila úředníky a finskou policii a finské zvláštní bezpečností služby. Lidi, kteří pracují v mocenských pozicích ve vztahu k právu a svobodě ostatních, potřebují tento druh školení obzvlášť. To si tedy alespoň myslím.

K nástrojům, které využívám, patří materiály, které si kladou otázky eurocentrismu a bílého normativního myšlení, cvičení pro identifikaci nejrůznějších druhů privilegií a kritického myšlení. Pokud mám tedy jmenovat jen některé. Přednedávnem jsem navrhla finské komisi pro mír tak zvanou „akademii neposlušnosti“. Akademie nabízí workshopy, školení a možností propojení na síti pro mladé lidi, kteří se zajímají o aktivnější občanství, zastupování zájmů a aktivismus.

V podstatě jsou to dospělí, kdo mají většinou moc a dělají na světě většinu rozhodnutí. Z tohoto důvodu si myslím, že výchovu k míru potřebují nutně všichni dospělí. Výzva spočívá v tom, že si mnoho dospělých často myslí, že již vědí, jak by se měli ve světě chovat. Pro lidi je obecně těžší přemýšlet o vlastním chování a o vlastních názorech, když už jsou starší.

Může být velmi nepříjemné být si vědom svých vlastních privilegií. Když například mluvím o tom, jaká privilegia s sebou přináší být bílý nebo heterosexuál, lidé se velmi stydí. Stále říkám, že není žádný důvod se stydět, že je ale důležité znát realitu a uznat ji.

U některých lidí převažuje pocit nechuti k odmítavé reakci. Při takových reakcích je mojí úlohou postarat se o to, aby situace zůstala naplněná vzájemným respektem a nikdo například nepoužil urážlivý nebo diskriminační jazyk.

Pokouším se jít příkladem a jsem velmi otevřená věcem, které se ještě musím naučit. Jsem například od přírody velmi upovídaná a nejsem ten nejlepší posluchač, ale jsem si toho vědoma a chci tento svůj rys dále rozvíjet.

Jakého druhu změny, myslíte, můžete díky vaší práci dosáhnout?

Nemyslím si, že lidé – především dospělí – změní náhle svůj způsob myšlení. Není také mým cílem toho dosáhnout. Výchova k míru může poskytovat důležitý prostor pro vlastní chování a k přemýšlení o podstatnějších záležitostech.

Většina mých školení začíná pohledem dovnitř sama sebe. Jsem pevně přesvědčena, že když například mluvíme o rovnosti nebo o rovnoprávnosti, musíme nejprve prozkoumat svoje vlastní vnitřní nastavení a svoji pozici ve světě. Pokud bych se zeptala skupiny lidí, jestli by akceptovali násilí nebo diskriminaci, pravděpodobně by odpověděli jednoduše ne – a přesto má většina z nás diskriminační pohled na svět.

Co si myslíte o aktuálním světovém nastavení a trvající válce na Ukrajině? Jak může výchova k míru podle vašeho názoru v takových vyostřených časech pomoct?

Mám velmi rozpolcené pocity ve vztahu k aktuální válce a především v reakci Evropy na ni. Samozřejmě je úžasné sledovat, jak silné je kolektivní přání pomáhat, když země přijímají ukrajinské uprchlíky a lidi darují velké částky peněz. Zároveň doufám, že se z toho poučíme a vzpomeneme si na sílu kolektivní podpory, až k nám příště přijde další příliv uprchlíků z mimoevropských zemí.

Bez ohledu na to si myslím, že toto je správná chvíle pracovat na našich schopnostech empatie. Je vědecky dokázáno, že se nám jednodušeji daří vcítit se do někoho, kdo je nám blízký a v mnohých ohledem se nám podobá. Ale jako každá schopnost může také rozvíjet empatii a my se můžeme naučit více vcítit do ostatních lidí.

Také věřím, že pro mnohé lidi je důležité moct vést otevřenou diskuzi o válečných událostech. Ale zároveň politická a společenská témata mohou lehce vést ke konfliktům. Proto bych navrhovala organizovat moderované rozhovory, aby probíhaly diskuze pro všechny zúčastněné v jistotě a v míru.