Docent Jan Kalenda, významný expert v oblasti sociologie a andragogiky s bohatým akademickým a profesionálním zázemím, v rozhovoru poskytuje hluboký vhled do světa vzdělávání dospělých v České republice. S doktorátem a habilitací z Univerzity Palackého v Olomouci se specializuje na propojení sociologie a andragogiky. Jako prorektor a lektor na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně prožil rozmanitou akademickou kariéru, zahrnující řadu vedoucích rolí od výzkumného centra až po prorektorát. Jeho roční výzkumný pobyt na University of California, Los Angeles další rozšířil jeho pohled na vzdělávací systémy a přístupy. Jan Kalenda v rozhovoru reflektuje aktuální výzvy ve vzdělávání dospělých v Česku, včetně potřeby adaptace na moderní digitální prostředí a integraci formálního a neformálního vzdělávání. 

Klíčovou výzvou je zplnomocnění lidí pro vlastní vzdělávání, rozvoj obecných funkčních dovedností, silných stránek a talent (první část rozhovoru)

Pojďme k aktuálním celospolečenským výzvám. Jaký dopad má technologický pokrok na metody a efektivitu vzdělávání dospělých?

Především posledních pět let se nese na vlně rychle se pohybující digitalizace dalšího vzdělávání a učení dospělých. Celoživotní vzdělávání prochází digitální revolucí, kterou značně akcelerovala pandemie COVID-19. V současné České republice např. digitální formy organizovaného vzdělávání tvořily 45 % veškerého neformální vzdělávání dospělých v roce 2022. Navíc lze očekávat, že tento podíl v budoucnu dále poroste, neboť podle našich zjištění v současném Švédsku či Velké Británii činí více jak 60 % veškerého každoročně uskutečněného neformálního vzdělávání. V současné praxi to znamená, že přibližně 20 % veškeré účasti v dalším organizovaném vzdělávání v České republice se odehrává převážně digitálně. 

Nemluvě o tom, že digitalizace vzdělávání především ovlivňuje oblast informálního učení – klíčové platformy jako jsou Youtube, Spotify, Facebook, X a mnohé další se stávají hlavními místy učení dnešních dospělých. Prostory, v rámci nichž si lidé prostřednictvím čtení zpráv, sledování videí a posloucháním podcastů nejenom doplňují vědomosti, ale také utvářejí své přesvědčení a hodnotové orientace. Proto i náš nejnovější výzkum míří právě tímto směrem.

Doplňme, že aktuální role digitalizace dalšího vzdělávání je podstatná nejen díky svému rychlému šíření a masovému dopadu, ale také ve svých důsledcích na nerovnosti v celoživotním učení. Jmenujme zde alespoň dva. Dílem snižuje nerovnosti v přístupu k dalšímu vzdělávání tím, že je činí dostupnějšími, zejména tehdy, jsou-li bezplatné, a také tím, že zvyšuje flexibilitu v přístupu k němu, neboť organizované učení přestává být závislé na institucích z cihel a betonu. Nyní může být prostor vzdělávání v každém mobilním telefonu či obrazovce počítače. Dílem však tento proces vytváří nerovnosti nové, mezi těmi, kdo mají „digitální kapitál“ (např. připojení k vysokorychlostnímu internetu, dovednosti v používaní digitálních technologií atd.) a kdo jej postrádají, a také nevyhovuje všem cílovým skupinám. Nedávný výzkum německých kolegů z Německého institutu pro vzdělávání dospělých (DIE) ukázal, že pro mnoho lidí, zejména ze starších věkových kategorií, je učení se v digitálním světě přinejmenším demotivační.

Mění se i role učitele, lektora v digitálním věku? Jak můžeme lépe využívat technologie e vzdělávání?

Současné digitální technologie způsobují to, že vzdělavatel je stále méně a méně tvůrcem vzdělávacích materiálů a více jejich „kurátorem“, někdo, kdo je vyhledává, shromažďuje, upravuje, pečuje o ně a efektivně archivuje k opakovanému použití. S všeobecným boomem a až toxickým zahlcením informacemi všeho druhu vystupuje kurační role vzdělavatele do popředí.

Spíše než expertní vědění, mají větší význam jeho komunikační dovednosti – zprostředkování obsahu, a rovněž to, jak dokáže pracovat se samotnou schopností dospělých učit se a být facilitátorem a podporovatelem jejich učení, jak dokáže pracovat s s autoregulací a sebeřízením učení (např. schopností stanovat si cíle učení, rozvíjet motivaci k učení, řízení prožívání při něm atd.). Právě jejich rozvíjení a podporování je v situaci nadbytku informací a všeobecné hyper stimulace v digitálním světě stěžejní. Role vzdělavatele tak mimo jiné spočívá i v navracení vzdělávajících zpět k jádru toho, co má být v rámci organizovaného učení osvojeno – k podstatě věci, od níž nás obecné prostředí učení spíše odvádí.

Jaké vnímáte nejnovější trendy v neformálním vzdělávání dospělých v České republice?

V současnosti můžeme hovořit o celé řadě klíčových trendů, které mění jeho podobu. V globálních číslech jde o stagnaci účasti v neformálním vzdělávání, která je téměř identické jako bylo v roce 2016 – okolo 45 %. Tomu napovídají jak data z posledního celoevropského šetření Adult Education Survey, tak i z dalších národních výzkumů z posledních let. V mnoha ohledech tudíž současný systém vzdělávání dospělých v Česku naráží na limity své kapacity, co se týče počtu osob, které se mohou každoročně zapojit do neformálního vzdělávání. Bez výrazné institucionální proměny zdejšího systému a zlepšení nástrojů koordinace a podpory dalšího vzdělávání bude nejnovější cílový indikátor Evropské komise do roku 2023 (60 % účast mezi pracujícími dospělými ve věku 25 až 64 let) jen obtížně splnitelný.

Zcela klíčovým trendem je pak rozmazávaní hranic mezi třemi tradičními formami dalšího vzdělávání dospělých. Vidíme totiž, že se nám neformální vzdělávání začíná pomalu ale jistě formalizovat. Vznik schémat jako jsou uznávání výstupu neformálního vzdělávání, velmi pomalé a obezřetné zavádění mikro-certifikátů a mikro-kreditů postupně ohlašuje, že hranice mezi formálním a neformálním vzdělávání se budou rozrušovat. To je podle mého soudu jenom dobře, protože stávající systém formálního vzdělávání pro dospělé je mimořádně rigidní, těžkopádný a jen stěží může reagovat na rychle se měnící požadavky na formování nových dovedností na trhu práce. Zároveň s tímto procesem dochází i k rozostřováni hranice mezi neformálním vzděláváním a informálním učení. Právě díky výše zmiňované digitalizaci proniká klíčový definiční prvek neformálního vzdělávání, a sice intencionalita a organizovanost, do informálního učení. To je totiž v případě webových platforem řízeno stále více podle logiky algoritmů, je vytvářeno s určitým vzdělávacím záměrem a organizována na základě datové analytiky. Jinými slovy řečeno, je ve skutečnosti do určité míry organizováno.

Jiným příznačným rysem neformálního vzdělávání je postupné zkracování doby, kterou jím dospělí každoročně stráví. Ačkoliv v celkové účasti patříme v Evropě k zemím se střední mírou zapojení dospělých, v případě času, který věnujeme kurzům, školením a dalšímu organizovanému neformálnímu vzdělávání, jsme zcela na konci pelotonu. Patříme mezi země s vůbec nejnižším objemem času, který dospělí stráví organizovaným vzděláváním. Zatímco v roce 2007 průměrný účastník strávil neformálním vzděláváním 55 hodin ročně, v roce 2022 to bylo již jen 30 hodin. Přitom se stále nic nemění na tom, že lidé potřebují 5 až 6 hodin na to, aby si dobře osvojili určitý kognitivní koncept (např. nové gramatické pravidlo používání v cizím jazyce nebo používat podobné analytické strategie v počítačovém programu), jak ukazují výzkumy týmu okolo Kennetha Koedingera. Z toho si jednoduchým výpočtem vyvodíme, kolik nových konceptů si průměrný dospělý ročně osvojí prostřednictvím organizovaného učení. Je to málo, nebo dost?

Jak mohou vzdělávací instituce lépe reagovat na měnící se potřeby a očekávání dospělých studentů?

Zde se nabízí nesčetně cest. Každá z nich přitom souvisí s tím, kdo je hlavní cílová skupina vzdělávacích institucí a je-li jejich činnost primárně zaměřena na profesní/pracovně zaměřené nebo zájmové vzdělávání. Specifikum cílový skupin – senioři, manažeři, projektoví pracovníci atp. – stále představuje vůdčí princip. Velké rozdíly jsou například mezi organizacemi, které zprostředkovávají povinná vzdělávání v rámci regulovaných profesí a těmi, které nabízejí školení v používání nejnovějších technologií a s tím souvisejících dovedností.

V empirické rovině můžeme pozorovat především dva trendy. Neřekl bych přitom, že se jedná o měnící se vzdělávací potřeby jako spíše o transformující se modely vzdělávání. Ve zkratce řečeno, ve srovnání se situací ještě na začátku milénia, představa vzdělávání dospělých, které imituje to, které se odehrávalo ve školní třídě, definitivně zažívá svůj soumrak. Neznamená to přitom, že v příští letech zcela zmizí, ale bude se dále zmenšovat.

Z hlediska způsobu učení pak vidíme na jedné straně vzestup nejrůznějších modulových forem online vzdělávání, zatímco na straně druhé pozorujeme častější používání formátů s menšími skupinami účastníků. Roste množství vzdělávacích akcí v mentorské či tutorském formátu 1:1 nebo 1:2, kde mohou vzdělávající se maximálně využít výhod individuálního lektorského přístupu. 

Jak lze v České republice lépe propojit formální a neformální vzdělávací systémy pro dospělé?

Cesta k tomu samozřejmě vede přes individuální vzdělávací účty, mikro-certifikáty a mikro-kredity. Ovšem teď přijde „ovšem.“ Jen za podmínky, že výstupy neformálního vzdělávání touto cestou budou mít při jisté kumulaci mikro-kreditů stejný status jako výstupy standardního formálního vzdělávání – tedy diplom na úrovni středního (ISCED 3), vyššího odborného vzdělání (ISCED 4) nebo terciárního vzdělání (ISCED 6 atp.). Smyslem propojování těchto dvou systémů nemá být jejich „propojení pro propojení,“ tzn. vytvoření systému, o nějž ani individuální aktéři, ani firmy nestojí, ale flexibilní systém formálního vzdělávání. Takový přístup však představuje zcela odlišnou filozofii toho, jak vnímáme formální vzdělávání, včetně výrazných legislativních změn, financování a také ochoty aktérů formálního vzdělávání se na toto neznáme pole vydat. Co si budeme povídat, je pro ně méně pohodlné.

Děkuji!

Poslední část rozhovoru bude zveřejněná během několika následujících dnů..