Vidět člověka jako člověka
Originální příspěvek byl zveřejněn Agnese Zarane v lotyšštině.
Z němčiny přeložila Jana Guličuková.
Maija Meiere-Oša je muzejní pedagožka Památníku Žanise Lipkeho a maminka sedmileté dcery a pochází z lotyšského města Lipaja. Kromě toho velmi ráda do hloubky přemýšlí a je to velmi empatický člověk. Poznali jsme se na letošní EPALE konferenci – během dne, který byl věnován komunitě studujících.
Od 24. února 2022 žijeme v Evropě ve stínu rozpoutané a hrozné války. Mnoho lidí je naplněno strachem, vztekem, nenávistí a dalšími pocity, které se jen těžko popisují a mnozí z nás mají dokonce destruktivní myšlenky. 24. únor se označuje jako konec staré, mírové Evropy a vyvolává otázky, na které není jednoduché odpovědět. Jak můžeme mluvit s lidmi, kteří žijí v jiném informačním prostředí a kteří důvěřují propagandě? Co můžeme dělat, abychom pomohli svým přátelům? Co se můžeme z historického hlediska naučit tady v Památníku Žanise Lipkeho? Jak nám může v těchto časech pomoct umění a kultura? A proč by se měli dospělí učit ještě něco o historii? V tomto rozhovoru se pokusíme najít odpovědi na tyto komplexní ale vysoce aktuální otázky nebo se nad nimi přinejmenším zkusíme zamyslet.
První díl rozhovoru zveřejňujeme u příležitosti 80 letého výročí první masové vraždy židovského obyvatelstva v regionu Ghetta v lese Rumbula.
Existuje podle vašeho názoru paralela mezi aktuálními událostmi na Ukrajině a tehdejším obsazením Lotyšska?
Všem, kteří se zabývají otázkami holokaustu, se zcela jistě zdá, že zde paralela existuje. S vypuknutím války na Ukrajině nás přemáhají srdcervoucí pocity, že se opakují některé události druhé světové války a že Rusko pokračuje ve svém příběhu. Bojují proti fašismu a nyní si pod tímto jménem představují Ukrajince. Nacisté nám ukázali sílu propagandy – moc funkční propagandistické mašinerie. Ale ani oni si nedokázali představit, co se z tohoto pojmu stalo v dnešní době. V současné době může propaganda zasáhnout každého, kdo má chytrý telefon a profil na sociálních sítích, kde je zveřejňováno mnoho nepravdivých zpráv. Chytrý telefon může být jak náš dobrý přítel, tak i ten nejhorší nepřítel.
Přinejmenším s úctou k památce na oběti není příliš etické přebírat skutky tehdejších zločinů a říkat, že se dnes děje to samé. Ano, bohužel i dnes na Ukrajině existují zase hroby s mrtvými civilisty, kteří byli zastřeleni, mučeni anebo bez prokázání viny zabiti – ale i s ohledem na tyto okolnosti nesmíme zapomínat na identitu, bolest a smrt obětí posledních desetiletí. Samozřejmě může každý, kdo se ve škole učil o událostech druhé světové války, mez těmito událostmi najít paralely. Ale měli bychom mít na paměti, že se jedná o zcela odlišené události.
Někteří pozorovatelé říkají, že ruská propaganda je napodobeninou německé nacistické propagandy.
Já bych to takto nepojmenovala. Přečetla jsem hodně propagandistických nacionálně socialistických materiálů z roku 1941, které byly napsané pro Lotyšsko a podle mého názoru byla tato propaganda originálnější. V dnešní době kromě toho existuje mnohem více propagandy. Cílem nacistické propagandy byla dehumanizace Židů, kteří byli pomlouvání a obviňováni z toho, že na ně není již dále možné pohlížet jako na lidi, ale jako na nepřítele. Já si nemyslím, že by s tím Rusko ve vztahu k Ukrajině mělo šanci na úspěch, ačkoliv to nemohu přesně posoudit, protože jsem se s ruskou propagandou nechtěla ani seznámit. Je tak intenzívní, že je mi z toho fyzicky špatně. Můžeme si jen představovat, v jaké dystopii bychom žili, kdyby měli nacisté v roce 1930 a 1940 televize, které by mohly vysílat všude nebo kdyby nacisté měli sociální sítě. Ale to je jen fantazie a žádné analytické myšlení.
Výstava dánského fotografa Martina Taulova "Bratři a sestry" s ukrajinskými válečnými uprchlíky, která je v současné době k vidění v Památníku Žanis Lipke.
Bohužel i v Lotyšsku se najdou lidé, kteří pořád důvěřují ruské mediální propagandě. Můžeme to vidět také v lotyšských zprávách. Když se lidé shromáždili 10. května u památníku okupace, vykřikovala zde jedna naštvaná žena, že Rusko nás všechny zachrání a že Rusko vybuduje i nové Lotyšsko. Jak se s takovými lidmi máme bavit, když věří takové propagandě? Je vůbec nějaká šance, jak změnit jejich nahlížení na svět?
Optimistka ve mně říká, že stále můžeme doufat, ale realistka ve mně chápe, co si myslí. Pokud je člověk pod tíhou destruktivních pocitů a když tyto pocity ventiluje nahlas, nedá se s ním rozumně bavit. Pouze člověk s psychologickým tréninkem může v takovém případě něco podniknout. Tyto pocity musíme nechat jednoduše vybuchnout jako sopku. A měli bychom chápat, že v tomto okamžiku se nedá nic říct nebo dělat. Začít v takovém případě s rozhovorem, může znamenat eskalaci násilí. Musíme hledat jiné cesty a vybrat si jiný způsob, jak s takovými lidmi mluvit.
Domnívám se, že by zde ale stále měla být víra v dobro. Na YouTube sleduji kanál mladého ruského člověka, který zveřejňuje nejrůznější nezávislá vysílání. Jednou udělal rozhovor s dcerou slavného ruského herce Wladimira Maschkowa. Bohužel se Wladimir Maschkow stal hlasem ruské propagandy a jeho popularita stále stoupá a je využívána k propagandě. Ztratil se v ruské verzi událostí. Jeho dcera nyní žije v USA a vypráví médiím, že se její otec chová, jako by byl očarován. Vyprávěla na ruském vlogu, že svého otce i matku velmi miluje, ale slyší o nich pouze hrozné propagandistické řeči. Otázkou je, jak se postavit k tomu, když je někdo, kdo je mi velmi blízký, pod takovým vlivem propagandy?
Možná jsme během pandemie zažili podobné věci, když naši blízcí přátelé nebo členové naší rodiny začali náhle věřit dezinformačním teoriím nebo měli strach z očkování. Mnozí z nich byli dokonce ochotni si na svoje oblečení připevnit nejrůznější protestní symboly. Co máme dělat, když člověk, kterého milujeme, vypadá, jako by ho někdo očaroval? Podle mé zkušenosti všechny rány zahojí čas. Někdy, když nemůžeme blízkou osobu zachránit, musíme se alespoň pokusit zachránit jeho blízké, aby „očarovaný dědeček neočaroval svá vnoučata“. Ale já nejsem žádná věštkyně, která vidí do budoucnosti a může najít magický elixír, díky kterému bychom začarované lidi opět odčarovali.
Musíme také ale chápat, že je mnoho lidí, kteří trpí nějakým onemocněním, při kterém se mohou lehce takovými myšlenkami nakazit a kteří se díky tomu opět cítí důležitě – díky tomu opět získají odvahu vyjadřovat své myšlenky nahlas. Já osobně jsem se setkala s takovou osobou, která věřila, že Lotyšsko bylo stvořeno Ruskem. Byla to zdánlivě milá dáma s šedivými vlasy, která byla najednou velmi zuřivá a křičela, že my v Lotyšsku bychom bez Ruska vůbec neexistovali a že jsme přejali názory z Německa. A hlavně že bychom bez těchto lidí „vyšší rasy“ byli jen „podlidmi“. Tento názor stále existuje. Tenkrát jsem se s takovým výbuchem vzteku dokázala vyrovnat.
Myslím si, že nejdříve reagujeme emocionálně. Když slyšíme něco urážlivého, chceme protestovat hned, chceme se hádat a napadnout ostatní, místo toho abychom se pokusili jim porozumět a pochopit, proč jiný člověk vůbec něco takového říká. Aby mohl rozhovor pokračovat, musíme si napřed uvědomit své vlastní emoce, abychom zabrzdili sami sebe.
Jako pedagogové musíme neustále dávat pozor na to, abychom zůstali profesionální. Být zuřiví a křičet můžeme jen mimo naše pracoviště. Samozřejmě je to někdy velmi těžké, potřebuje cvik a pravděpodobně se nám to nebude v prvních letech příliš dařit. Ale přesto musíme neustále myslet na to, že jsme profesionály a podle toho se chovat. Někdy pomáhá zhluboka se nadechnout, abychom pochopili, co se děje. Mně pomáhá, když se pokusím analyzovat, odkud tyto pocity vzteku přicházejí. Pomáhá zastavit se. Samozřejmě že původní myšlenka nepochází od tohoto člověka, ale vznikla někde jinde a zasáhla tuto osobu na citlivém místě.
Po strašlivých výpovědí ruského ministra zahraničí Sergeje Lawrova, že sám Hitler měl židovskou krev, nás navštívili lidé, kteří byli touto propagandou ovlivněni. Kdybych následovala svůj prvotní instinkt a řekla bych jim, jak se mohou opovážit něco takového říkat, bych se daleko nedostala. Já bych si ulevila a ten člověk by rychle pochopil, co znamená křičet v muzeu, ale nic dobrého by to nepřineslo. Mojí úlohou je zhluboka se nadechnout a pokusit se pochopit, odkud tato myšlenka pochází – najít zdroj této informace a potom ji analyzovat.
Tehdy, když na mě ta žena křičela, že náš jazyk pochází z němčiny, jsem ještě neabsolvovala kurz bezkonfliktní komunikace. Tenkrát byla kolem mě velká skupina lidí, ale nikdo mi nepřišel na pomoc. Jako člověk bych se nejradši schoulila sama do sebe a začala brečet, ale jako profesionálka to nesmím udělat. Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem: „Určitě máte na mysli tak zvané „Staré Lotyše“. To byli němečtí faráři, kteří měli filozofický zájem na tom, aby rozuměli lidem v Lotyšsku a pochopili, o jaký jazyk jde, a potom tento jazyk zachytili v písemné podobě.“ Tehdy jsem se domnívala, že jsem celou situaci zvládla velmi profesionálně – nedošlo k žádnému střetu, já jsem se vzpamatovala a poskytla jsem celé skupině dobrý příklad. Ne vždy jsme ale schopni někoho zachránit, ale měli bychom myslet na ostatní lidi kolem a na to co si tito lidé z takové situace odnesou. V mém případě slyšeli tehdy krátkou přednášku o historii lotyšského jazyka. Zůstat stále profesionální vyžaduje velkou vůli.
Druhou část rozhovoru si přečtete zde.
*Žanis Lipke (vlastně Janis Lipke, narozený 1.února 1900 v Jelgava, zemřel 14.května 1987 v Rize) pomohl lotyšským Židům během nacistické okupace. Společně se svojí ženou Johannou, svými přáteli a známými zachránil Lipke život více než 50 Židů. Po válce pohlížely sovětské úřady nedůvěřivě na aktivity Lipkeho a zamlčeli vše, protože nebyly zjištěny motivy pro jeho nezištné a hrdinské jednání. Lipke byl několikrát vyslýchán státní bezpečností. Vyšetřovatelé měli podezření, že se Židé za svoji záchranu museli vykoupit zlatem a diamanty.
**Interview: https://www.youtube.com/watch?v=xf16YdtLFvw&ab_channel=%D0%B2%D0%94%D1%83%D0%B4%D1%8C
Podobné články:
Maija Meiere-Oša. "Saglabāt cilvēcību. Jo īpaši šobrīd"
