Jan Vodák je jedinečnou osobností, která propojuje svět kyberbezpečnosti, duchovní služby a lidského rozvoje. Jako kouč a vysvěcený kněz se zaměřuje na vedení rozhovorů, které pomáhají lidem objevovat jejich silné stránky a nastavovat smysluplné cíle. V oblastí kyberbezpečnosti prosazuje nejvyšší standardy a důslednost, zatímco v osobním rozvoji sází na empatii, otevřenou komunikaci a hledání dobra v každodenním životě. Po ukončení kněžské kariéry se intenzivně věnoval vzdělávání, aby mohl nastartovat další profesní dráhu. Honza je dobrák od kosti a ani smysl pro humor mu není cizí. 

Během svého života ses mnohokrát stěhoval a různé zkušenosti prožíval v různých městech, např. v Ostravě, Litoměřicích, Praze, Teplicích, Zlíně a Brně. Mohl bys tato města chronologicky seřadit a pomocí nich popsat svou životní cestu?

To zní, jako bych byl stěhovavý od povahy. To ani ne, ale v životě jsem se naučil lokalitu měnit, pokud to bylo potřebné. V Ostravě jsem se narodil. Žil jsem v kriminálně známé čtvrti Přívoz, chodil do školy, hudebky, kostela. Po střední škole jsem nastoupil teologická studia v Litoměřicích. Po dvou letech byla revoluce. Tam se jsem musel přiznat příslušnost k salesiánům a pak o místě, kde bydlím, rozhodovali představení. V té době mě představení „převeleli“ do Hranic, posléze do Teplic v severních Čechách, abych organizoval práci s mládeží na ulicích. Po třech letech jsem se vrátil na studia, avšak fakulta se vrátila do Prahy a já s ní. 

Po skončení studií a kněžském svěcení mi bylo určeno působiště ve Zlíně. Zde jsem se spolupodílel na rozvoji Salesiánského centra mládeže. Měl jsem na starosti kontakt s mládeží na ulici, nastartoval jsem nealkoholické diskotéky a akce pro mládež jako předstupeň zájmovým kroužkům. Posléze jsem se rozhodl oženit a tak se moje kariéra v církvi musela ukončit. Při jednání jsem byl požádán o to, abych se přestěhoval mimo své dosavadní působiště. Respektoval jsem to a přestěhoval jsem se do Brna, oženil jsem se, ale protože jsme chtěli děti a rodinné zázemí a podpora mojí ženy byla ve Zlíně, vrátili jsme se nakonec zpět tam. Ve Zlíně bydlím dosud. Tedy tak trochu na půl. Částečně bydlím s manželkou ve Zlíně a se synem v Praze. V Praze mám zajímavou práci, ale zázemí mám na Moravě.

V průběhu let sis osvojil různé dovednosti a znalosti v odlišných oborech. Absolvoval jsi několik kurzů a výcviků. Tvoje cesta ukazuje, že nikdy není pozdě na změnu a nové začátky. Co pro Tebe bylo v tomto procesu nejtěžší a co Tě naopak nejvíce motivovalo? Jak bys povzbudil někoho, kdo o podobné změně uvažuje, ale bojí se udělat první krok?

Po odchodu z církevních služeb jsem se musel rychle kvalifikovat na jinou práci. Učit náboženství po mne nikdo nechtěl. Protože jsem jako salesián musel mít pedagogické vzdělání, dodělal jsem si v oboru doktorát. Tím, že jsem učil, jsem mohl dělat mezi studenty různá šetření, statisticky je vyhodnocovat a podrobovat analýzám. To mi umožnilo pod vedením mého garanta dotáhnout studia při dvou malých dětech do konce. Zároveň jsem studoval učitelství informatiky, aby mé IT učitelování mělo nejen kvalitu, ale i oficiální vzdělání.

Při svém rozvoji se snažím kombinovat souhru mezi tím, co mne baví, a tím, co potřebuje okolí. Když jsem pochopil, jak je skvělá systemická terapie, jak může pomoci klientům v mnoha případech daleko lépe než poradenství, tak jsem rovnýma nohama skočil do výcviku. Absolvoval jsem čtyři roky docela drahého vzdělávání, a pak mi mnoho lidí řeklo, že tento způsob terapie je příliš náročný a pro klienta zodpovědný. V tomto jsem zůstal tvrdohlavý a mezi klienty přijímám lidi, které dopředu varuji tím, co po nich budu chtít. Byl jsem ochoten si udělat i kvalifikační kurz maséra, abych lidem uvolnil tělo a lépe se jim mluvilo o svých psychických problémech. 

Počítačovou bezpečnost jsem musel začít studovat sám, aplikovat ve školství a později jako manažer IT v nemocnici . A získat skutečně kvalitní kvalifikační kurzy. Bez vzdělávání se v této oblasti nedomluvíte. Je to spousta pojmů a zkratek, bez kterých máte dojem, že komunikujete s cizozemci.

Jak někoho povzbudit? Život je horská dráha, pokud si ho chcete užít, musíte počítat s tím, že se vám občas zvedne žaludek. Že budou chvíle, kdy bude nouze, strach, ale vždycky se najde cestička dále. Někteří lidé mají talismany a já mám rád pěkné písničky. Když si zazpíváte, spadne z vás spousta splínu. Mimo housle a kytary mi pomáhá můj buben. Když boucháte půl hodiny, strašně se vám uleví. 

Jak ses dostal k oblasti kybernetické bezpečnosti? Byla to Tvoje záliba od mládí, nebo Tě k tomu přivedla pracovní zkušenost?

K tomu, že se budu věnovat kybernetické bezpečnosti, jsem dospěl ve snu. Nevím proč, nevím jak, ani to nedokážu vysvětlit. Najednou jsem věděl, že mám jít touto cestou. Prakticky jsem aplikoval opatření napřed jako správce sítě ve škole, potom v nemocnici. 

Kybernetickou bezpečnost vnímám jako kvalitu práce informatika. Co do funkčnosti mne počítače zajímaly již od mládí. V Teplicích jsem první takový koupil a učil se s ním pracovat. V Praze jsem se učil od správců v ČVUT, co je to internet, ale třeba i FidoNet , což je síť, kde uložíte e-mail na server, servery se spojí v noci a přeposílají si zprávu mezi sebou. Zpráva tak došla někdy za 2, 3 nebo 4 dny. V té době jsme považovali za základ to, že spojení funguje. Když zpráva nedošla, poslala se znova. Ajťáci komunikovali po celém světě a když posílali mail, spořili každé písmenko, aby nekomplikovali provoz ostatním. Poté, co mne církev propustila ze svých služeb, jsem si dostudoval učitelství informatiky a ajťáctví se z obliby stalo součástí mé profese.

Technologie se neustále mění. Jak se udržuješ v obraze, abys byl vždy připraven čelit novým kybernetickým hrozbám?

Musím říct, že v tomto mi hodně pomáhá práce a komunikace s kolegy. Pokud chcete pracovat v oboru, musíte se vzdělávat a skládat certifikační zkoušky. IT obor je natolik široký, že se vždy někdo na určitou oblast specializuje a pak učí ty ostatní. Ten, kdo chce v oboru funkčně pracovat, musí počítat s tím, že to, co bylo před desíti lety, dnes už nestačí. Běžně si odborníci mezi sebou věci vysvětlují, informují. Takže se implicitně vzděláváte při každé poradě. Součástí života IT specialisty je se neustále ptát, takže když na něco narazíte, ptáte se a tak se učíte. 

Jaké chyby podle Tebe dělají jednotlivci nejčastěji, pokud jde o ochranu jejich digitálního života?

Odpovím jako bezpečák. V kybernetickém světě nikde, nikomu, v ničem nevěřte. Nevíte, jestli profil se jménem skutečně patří živému člověku. Nevíte, jestli se ten člověk tak jmenuje a i když je obojí splněno, zda je k počítači přihlášen ten, kdo ho vlastní. Základní zásada je tedy: Nikdy na internetu nikomu nevěřte. Dnes nemůžeme věřit už ani fotkám nebo videím. Dalším znakem je to, že cokoliv na internet vložím, tam zůstane navždy. Vždy to půjde dohledat, vždy to s vámi půjde spojit. Dále je potřeba používat různá hesla k různým službám. Když pak někdo zjistí přihlašovací údaje, zkouší to aplikovat jinde. V tomto musíme být obezřetní hlavně u e-mailu, přes který se dá mnoho hesel obnovit. Tento e-mail je dobré si pečlivě chránit, třeba dvoufaktorovou autentizací. 

Dále si běžní lidé neuvědomují, že přestože jsou prostí lidé, jejich data, názory a zájmy jsou výborný obchodní artikl. Sběr těchto dat ve velkém a jejich vyhodnocování dává podklady pro ovlivňování veřejného mínění. Je hodně zajímavé vyhodnotit, jak máte formulovat slogan a kolik lidí reaguje pozitivně nebo negativně na určitá témata. Zajímavým fenoménem je umělá inteligence. Lidé jí neváhají plnit důvěrnými daty a neuvědomují si, že tato data se naučí a bude následně používat. Důvěrná data se vložením do chatů AI stanou veřejnými.

Tvoje profesní dráha zahrnuje jak počítačovou bezpečnost, tak lidský rozvoj. Jak se tyto dvě oblasti ve Tvém životě prolínají a vzájemně ovlivňují?

Obě témata jsou mezi sebou propojena a já sám jsem toho důkazem. Pomocí IT i pomocí koučování lidí, se snažím co nejvíce pomoci zjednodušit lidem život. Profesně si nedokážu jednu oblast bez druhé v životě představit. Když se věnuji klientovi, vnímám, že nemohu nijak narušit důvěrnost informací, které mi sdělí. Jako IT bezpečnostní profesionál si to uvědomuji u všech informací a dat, která mi poskytne. Obě oblasti mají zjednodušit lidem život, rozvíjet a přinášet nová řešení. 

Věříš v hledání dobra v sobě i druhých a v posilování toho, co funguje. Jak tento přístup uplatňuješ v práci s klienty?

I vrah žije svůj život s dobrými úmysly v rámci svého pohledu na svět. V každém člověku je kus dobra. Když chci někoho pochopit, musím umět najít to, co je v něm dobré a užitečné. Když se chcete s někým domluvit, je dobré přijmout nějakou dobrou hodnotu druhé strany (a pak lépe přimějete druhou stranu, aby respektovala vás). Považuji lidi kolem sebe za rovnocenné partnery, proto musím pořád vyjednávat. S vlastními dětmi, s kolegy, dodavateli. Dříve jsem se hodně věnoval poradenství. Dnes jsem potěšen, když klient s mou pomocí si najde řešení sám. Je to cesta náročnější, ale klient si osvojí mechanismus a uvědomí si své potřeby a nachází si řešení, které je na míru.

Jak se vyrovnáváš s profesními i osobními výzvami? Máš nějaké strategie, které byste doporučil i svým klientům?

To tak trochu souvisí s minulou otázkou. Život je jako průchod jeskyní. Zpět se často nedá vrátit, ale dopředu máte strach. Zastavte, zklidněte se a pomalu zkuste jít dál. Je potřeba zklidnit hysterii, zastavit sebelítost a podívat se, kudy jde cesta dále. Když jsem v náročné situaci, musím si utřídit své priority. Podle priorit si nastavím postup, jak udělat jeden krok dále, ostatní věci musí počkat. Až se zkoncentruji, mohu pokračovat dál. Takže základní strategie: občas se zastavit, nadechnout a nenechat se tlakem okolí zmanipulovat. Jsou chvíle, kdy jsme pomalejší.

Na svém blogu jsi psal o zkušenosti s péčí o strýce manželky, který byl považován za umírajícího, ale díky Tvojí péči se jeho stav zlepšil. Jak tato zkušenost ovlivnila Tvůj pohled na lidský potenciál a péči o druhé?

Je to ohromná zkušenost. Nikdy není nic ztraceného. Mě osobně tato zkušenost velmi posunula. To byl rok mnoha změn. Dovezli jsme umírajícího strýce do mého domu. Špatně mluvil, nemohl jíst, dojít na záchod. Já jsem přišel znenadání o práci. Byl jsem v té době jediný, kdo mohl zajistit jeho základní potřeby. Protože jsem masér, zkusil jsem posilovat jeho svaly. Strýc napřed nereagoval, ale potom mne začal při cvičeních přetlačovat. To byly první známky, že svaly začínají pracovat. Pak se začal s podporou pohybovat. Dnes jí více než já, sní celý oběd a je schopen s doprovodem zajít do cukrárny. Navíc přibírá tak, že mu musíme kupovat větší oblečení. Ale nebylo to jen o základních funkcích, celou dobu, kterou u nás byl, jsem ho třeba učil užívat si kávu. Napřed se mu do toho moc nechtělo, jenže pak jsme přišli na způsob přípravy, které neodolal. Našlehal jsem mu vždycky mléko do korbelu na pivo a do něj doplnil kávu. Pak jsem ho učil postupně ukrajovat pěnu mléka a užívat si konzumaci. No a já při tom poslouchal vyprávění jeho zkušeností a sdílení pohledu na svět. Bylo úžasné jeho pokroky sledovat. Splnil nad míru veškerá očekávání a jako bonus pro něj přesně v den mého nástupu do nové práce byla zajištěna péče v domově důchodců. Pochopil jsem, že nikdy není nic ztraceno, i když to tak vypadá. Že je potřeba bojovat a posilovat svou vůli. 

Jasně, vím, že bylo rozhodující, že strýc se rozhodl bojovat. Já mu v tom jen pomáhal. Posiloval ho smysl pro humor (jeho i můj). Myslím, že by se lidé měli učit užít si každé období i stáří. 

Je mi ctí, že jsem jednoho člověka přesvědčil o tom, že jeho život stojí za to žít. Mimo to jsem hrdý na to, že jsem ho naučil pít požitkářsky latté. Napřed přivonět, postupně ukrajovat jednu lžíci mléčné pěny za druhou a pak s požitkem kávu dopít. Když při tom máte milou společnost, je to krásná chvíle.

Jakou roli hraje humor ve Tvé práci? Je něco, co Tě poslední dobou opravdu rozesmálo?

Jsem strašně špatný vypravěč vtipů. Kdybych vykládal fóry, okolí by to nepochopilo. Jsem tak trochu asociál. Můj humor spočívá v tom, že zpravidla trochu jinak vnímám krizové situace. Už jsem leccos prožil, proto je pro mne jednodušší nadhled a občas mne napadne něco, co druzí nečekají a co situaci odlehčí. Pokouším se však odhadnout míru vtipnosti, kterou si mohu dovolit. 

Dokážete si třeba představit, že se lidé usmívají při pohřbu někoho, koho mají/měli rádi? Podle mě to k tomu patří. Životopis svého bratra jsem na jeho pohřbu četl tak, aby bylo vidět, že měl smysl pro humor. Jsem přesvědčen o tom, že pokud chce člověk něco dokázat, musí působit mírně asociálně. 

Jinak humor je spíše společným jmenovatelem situací, kterými procházím. Zvykli si na to kolegové, manželka i děti. Bylo to pro ně náročné, ale žije se jim lépe.

Jaký vliv má podle Tebe spiritualita na proces terapie a osobního rozvoje?

Spiritualita je ukotvení. Spiritualita je pro mne hodně niterná záležitost, o které se mi těžce mluví. Vnímám ji jako důsledné vážení si darů, které přijímám, hodnot, které jsem dostal a vědomí, že jsem za ně zodpovědný. Vnímám, že hodnoty, které dostáváme, jsou ukotvené v lidství. Musíme být dobrými lidmi, abychom mohli být spirituální. Musím rozvíjet dary, které jsem dostal. Promýšlím, co je pro mne důležité a co méně. Dělám kompetentní rozhodnutí a řeším hlavně důležité věci. V terapii se učím přijmout svou situaci i své utrpení, protože pochopím smysl a cestu dále. V osobním rozvoji mohu pochopit, že některé hodnoty je možné obětovat neboli investovat, abych mohl vytvořit další. Když chci děti, musím investovat své pohodlí, svůj čas a trpělivost, aby z nich vyrostli zdraví a dobří lidé. Pokud chci být v práci úspěšný, půjdu se vzdělávat. Úplně jednoduše je to vidět na našem zdraví: Buď budu jíst zdravé potraviny a budu zdravý, nebo nejsem ochotný investovat sám do sebe a mám vyšší předpoklad, že moje zdraví bude chatrné. 

Jednoduše tedy shrnu. Moje spiritualita a rozvoj spočívá v tom, že se snažím říkat “děkuji”, “promiň”. A svým nejbližším: “Mám tě rád”. 

Vzpomeneš si na nějaký konkrétní příběh nebo situaci z kněžské dráhy, která Tě hluboce ovlivnila a kterou si neseš dodnes?

Moje řeholní služba trvala deset let, kněžská byla pouze tříletá. Ale i v té jsem zažil to, že jsem inicioval ve Zlíně diskotéky bez alkoholu. To byl experiment, který se vydařil. Lidé z kostela mne nabádali, že jako kněz nemohu pořádat diskotéky. Já si ale prosadil svou, protože jsem věděl, že mladí se potřebují odreagovat a jediné, co jsem chtěl, bylo zajistit jim zábavu bez alkoholu a drog. Nejvíce si pamatuji na situace, kdy jsem se rozhodoval, že nebudu chtít žít celibátu a vše, co jsem vybudoval, budu muset opustit. Musel jsem se zavázat v tu dobu mlčením, nikomu jsem nesměl nic vysvětlovat. Tři měsíce jsem se rozhodoval a hledal. Nikdo z představených nechtěl pochopit, že moje rozhodnutí je vymodlené a vytrpěné. Byl jsem i na koberečku u biskupa, který to zpochybňoval. Měl jsem pokorného představeného, který mne respektoval, i když mne nechápal. Mnoho věřících se mnou pak nechtělo hovořit, mnoho mne odsoudilo. Musím říct, že tato situace mne naučila žít kněžství v běžném životě a chápat, že žádný člověk nemůže Boží lásku omezit. 

Máš nějaký oblíbený biblický příběh nebo citát, který Tě inspiruje v každodenním životě nebo práci?

“Nesuďte a nebudete souzeni” a “Milujte své nepřátele”. 

Pochopil jsem, že láska je mnohovrstevná a široká. Milovat znamená žít a mít rád lidi nezávisle na jejich názoru. Pochopil jsem, že jestli chci kvalitně a pohodově žít, musím se naučit odpouštět i žádat o odpuštění. 

Děkuji za rozhovor.