zdroj: Národní ústav duševního zdraví, Ilustrační foto: Unsplash

Kognitivní válčení představuje novou dimenzi konfliktu, ve které se bojištěm stává lidský mozek. Proč je tento málo zmapovaný fenomén dnes tak relevantní? Jaké strategie agresor využívá, aby ovládl naše vnímání? A dokážeme těmto snahám o „hacknutí" našeho mozku bránit? To vše přibližuje výzkumník Národního ústavu duševního zdraví Marek Havlík.

V srpnu jste se zúčastnil workshopu o kognitivním válčení, který pořádala Severoatlantická aliance. Co vlastně kognitivní válčení je?

Asi bychom měli nejdříve krátce přiblížit, co jsou dimenze konfliktu. NATO rozděluje dimenze konfliktu na pozemní válku, kde figurují tanky, děla a pěchota. Námořní válku, zahrnující lodě a ponorky. Vzdušnou válku, kde operují letadla a drony. A také vesmír a kyberprostor.

Kognitivní válčení je nová dimenze konfliktu, kde bojištěm je lidský mozek a s ním spojené kognitivní procesy. Prostředky v této dimenzi konfliktu jsou informace, dezinformace, psychologické operace, propaganda a další, využívané k ovlivnění myšlení a rozhodování protivníka, jak na úrovni jednotlivců, tak společností.

Workshop, kterého jsem se zúčastnil, byl zaměřen na tzv. kognitivní obranu, která má za cíl ochránit kognitivní procesy jednotlivců, a zamezit tak agresorovi v naplnění jeho cílů.  

Co je cílem agresora?

Cílů může být mnoho a můžou se různě lišit. Například krátkodobé cíle se mohou zaměřit na přesouvání viny nebo vytvoření chaosu pomocí navzájem si protichůdných dezinformací, které zaplaví informační prostor. Příkladem může být sestřelení letu HM17 17. července 2014 nebo bombardování humanitárního konvoje OSN v Sýrii 19. září 2016. V obou případech padlo podezření na Rusko. Velmi brzy byl však informační prostor zaplaven protichůdnými informacemi a konspiračními teoriemi, s cílem překroutit objektivní události a vytvořit dojem, že objektivní pravdu není možné nikdy dohledat.

Dlouhodobý časový horizont kognitivního válčení má za strategický cíl posílení agresorovy pozice na mezinárodní scéně, destabilizaci nepřátelských států skrze společenskou polarizaci a oslabení nepřátelských koalic (jako například EU a NATO). Pokud hovoříme o dlouhodobých cílech, pak můžeme zmínit i dlouhodobou obranu kognitivních zdrojů. Například pomocí propagandy, cílené cenzury nebo revize historie, které mohou dlouhodobě připravovat obyvatelstvo na sankce, mobilizaci a ztížení životních podmínek po rozdmýchání válečného konfliktu.

Jedním z cílů kognitivního válčení, který se neustále na půdě NATO probírá, je tzv. „narušení rozhodovacích procesů protivníka činit adekvátní a racionální rozhodnutí“, a s tím také související posílení kognitivní obrany a zvýšení kognitivní odolnosti ozbrojených složek.

Výčet není v žádném případě kompletní. Pokud bychom však chtěli cíl kognitivního válčení opravdu velmi zobecnit, pak se jedná především o změnu vnímání světa.

Co přesně znamená změna vnímání světa? A jaké nástroje k tomu agresor využívá? 

Změna vnímání světa znamená, že agresor u cílové populace postupně mění, jak vnímat globální události a jak dění ve světě interpretovat. Jednoduše to znamená, že agresoři chtějí být vnímáni jako dobrotiví poskytovatelé pomoci a ochránci tradičních hodnot, kteří jsou však vystaveni nefér akcím ze strany zkorumpovaných zahraničních vlád, jejich koalicí a zahraničních korporací.

K tomu agresor využívá dezinformace, deepfake a samozřejmě propagandu, ale jednou z nejúčinnějších taktik je tzv. weaponizování globálních krizí pomocí strategických narativů.

Celý rozhovor je v odkaze níže.