Narace jsou příběhy. Provázejí nás v každodenním životě, pomáhají nám dávat smysl našim životům, našim zkušenostem, porozumět světu a lidem kolem nás.

V zásadě se v životě setkáváme se čtyřmi typy těchto příběhů, jimiž jsou:

• kulturní narace neboli mýty, které definují naše kulturní prostředí, v němž žijeme, spoluvytváří naše základní předpoklady o životě a světě,
• rodinné narace zahrnují hodnoty a názory, zvyky a rituály rodiny (rodinní hrdinové, černé ovce, rodinná tajemství, věci, o kterých se nemluví, věci, na něž je rodina hrdá apod.),
• individuální narace jsou příběhy konkrétních lidí, spojené s jejich životem (jejich osobní příběhy týkající se úspěchů i nezdarů, vztahů, problémů atd.),
• organizační narace se týkají určité organizace a života v ní.

Ve vzdělávání mohou být tyto narace různě využity a zároveň si oblast vzdělávání dospělých vytváří své vlastní (kdo jsou hrdinové, kdo odpadlíci, co funguje, jaké jsou a jak „fungují“ různé cílové skupiny, kdo vzdělává kvalitně, kdo přináší inovace do oblasti atd.).

Narativnímu vzdělávání začala být v teorii vzdělávání dospělých věnována pozornost až v 90. letech, tedy poměrně nedávno. Ve vzdělávací praxi se ovšem příběhy využívají odpradávna, v některých kulturách je na nich založeno předávání znalostí dalším generacím, ale stejně jako například mentoring, i narativní vzdělávání v současnosti znovu-nalézáme a rozvíjíme jako jeden z „nových“ trendů ve vzdělávání.

Příběhy můžeme při vzdělávání dospělých využít dvěma způsoby. Prvním je vzdělávání a učení se prostřednictvím příběhů. V tomto způsobu využití příběhů ve vzdělávání účastníci naslouchají příběhům sdělovaným lektorem, přijímají je a určitým způsobem interpretují, srovnávají a spojují se svojí vlastní zkušeností. Další variantou je, že účastníci sdělují svoje příběhy, což od nich vyžaduje propojit racionalitu a emoce – příběhy jsou totiž spojeny především s emocemi, zatímco obsah kurzu zpravidla spíše se znalostmi, dovednostmi. Toto propojení je obvykle vysoce funkční (někdy se mluví o propojení pravé a levé mozkové hemisféry). Třetím způsobem učení se prostřednictvím příběhů je jejich rozpoznávání. V tomto případě lektor vede účastníky k rozpoznání, reflexi toho, že jejich životy, jejich uvažování, jejich jednání je do značné míry ovlivněno ne zcela uvědomovanými kulturními, rodinnými, organizačními či individuálními naracemi, které je určitým způsobem mohou limitovat. V této souvislosti mluvíme o podpoře kritického myšlení účastníků.

Druhým způsobem využití příběhu ve vzdělávání dospělých je pojímání vzdělávání a učení se jako narativního procesu. Znamená to, že obsah zpracujeme jako příběh, dáme mu návaznost, emoci, tak, aby účastníka zajímalo, „jak to dopadne“. Takový příběh by měl mít nějaké postavy, zápletku, určité napětí a samozřejmě řešení a měl by vzbuzovat zájem účastníka.

Možností využití příběhů ve vzdělávání je celá řada. Nasnadě jsou případové studie, kazuistiky, které už samy o sobě jsou příběhem. Obsahují v sobě postavy, prostředí i zápletku, způsob řešení je obvykle v rukou účastníka či skupiny účastníků vzdělávání, pokud jsou dobře připravené, vtahují účastníka do děje, zapojují jej. Na stejném principu, i když jiným způsobem, je založeno i hraní rolí. Častým využitím je také uvádění příkladů z praxe, a to jak ze strany lektora, tak účastníků. Možností a typů a zaměření příběhů je ale celá řada (je například otázka, zda uvádět negativní příběhy/případy, na kterých si sice účastníci uvědomí chyby a problémy nejlépe, ale zároveň mohou toto řešení „zafixovat“ a časem je považovat za správné, neboť lidský mozek si podle některých teorií „pamatuje“ bez toho negativního znaménka). Aby ovšem byly příběhy ve vzdělávání opravdu funkční, musí se vázat k tématu.

Používání narací ve vzdělávání nám může pomoci zlepšit efektivitu vzdělávání. Příběhy totiž:

• pomáhají motivovat, aktivizovat, zapojovat účastníky do učení se,
• umožňují lepší pochopení tématu, obsahu,
• mohou inspirovat,
• zlepšují trvalost zapamatování – účastníci si lépe zapamatují příběh než výčet postupů a pokynů, díky propojení s emocemi si účastníci lépe pamatují a lépe vybavují (pozor, proto si někdy účastníci z kurzu pamatují především/jen narace!),
• dávají možnost podívat se na problém/situaci z jiného úhlu pohledu,
• mohou v některých případech sloužit k odlehčení, uvolnění.

To, že je narativní vzdělávání právě „in“, ale neznamená, že je potřeba je používat bez rozmyslu a beze smyslu. Což se ale týká všech „trendů“ ve vzdělávání dospělých.

Autorka: Miroslava Dvořáková, odborná asistentka PedF UK

Původní zdroj: Andragogika v praxi. Odborný čtvrtetník pro vzdělávání a rozvoj dospělých 9/2016. Praha: AIVD ČR, 2016.