chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

En digital mötesplats för vuxenutbildare i Europa

 
 

Resurs

Když jsou naši lidé nuceni něco dokázat, dokáží to. Rozhovor s Miroslavou Kopicovou

Språk: CS

Publicerad Tomáš Langer

PhDr. Miroslava Kopicová se vzděláváním – a jako andragožka především dalším vzděláváním, zabývá celý svůj profesní život. Kromě značných zkušeností a tím i životní moudrosti je příjemné s ní dělat rozhovor i pro její elán a optimismus.

Vlastním Pamětní list z roku 1995 k příležitosti 1. Týdne vzdělávání dospělých, podepsaný Tebou (spolu s prezidentem AIVD a předsedou České společnosti pro VD), jako ředitelky Národního vzdělávacího fondu (NVF). Pamatuji si, jak jsme v prvních ročnících objížděli regionální konference. NVF byl tehdy institucí, která spoluurčovala a spoluvytvářela vývoj dalšího vzdělávání v ČR. Čím to, že tento vliv NVF v poslední době již není tak výrazný?

Tyto aktivity byly financovány z programu předvstupní pomoci Phare s cílem pomoci v transformaci a založit nové politiky a instituce. Pak už měly fungovat standartní systémy. V tomto období to byl NVF, který byl pověřen zásadními strategickými úkoly podpory transformace v oblasti zaměstnanosti, vzdělávání a sociální politiky. Se vstupem ČR do EU a nahrazením předvstupního nástroje Phare strukturálními fondy se však prosadila koncepce vybudovat k administraci nové masivní personální struktury přímo na ministerstvech. Postupně tyto týmy převzaly i garanci odborného zaměření implementace programů a u řady výstupů předchozí pomoci EU se ztratila kontinuita. 

Složitý, byrokratický systém v kombinaci s odbornou nezkušeností administrátorů a prosazením ceny jako „bezpečného“ rozhodujícího kritéria pro výběrová řízení vede k tomu, že je stále složitější soutěžit kvalitou práce. Velkým handicapem pro organizace jako NVF je i to, že ve výběrových řízeních soutěžíme s příspěvkovými a s dalšími organizacemi, které mají zabezpečené provozní náklady a vždycky mohou nabídnout cenu pod výší nákladů projektů.  

Museli jsme na danou situaci reagovat. Věnujeme se dnes jen špičkové analytické práci v oblasti lidských zdrojů na národní a zejména mezinárodní úrovni. Tahle práce je přirozeně pro veřejnost méně viditelná. Ale naše účast v tzv. „Pačesově komisi“, zpracování problematiky lidských zdrojů v projektu TAČR mapující inovační potenciál ČR INKA či naposledy práce na Iniciativě Průmysl 4.0 pro MPO v týmu vedeném Profesorem Maříkem – to je jen několik zásadních počinů, na kterých NVF pracuje.

Myslím, že v oblasti dalšího vzdělávání, a vlastně celého rozvoje lidských zdrojů, jsi zanechala významnou stopu. A to od referentky na MPSV až po ministryní školství. Které období ve své kariéře považuješ z hlediska dalšího vzdělávání za nejproduktivnější?

Z mé předchozí odpovědi je jasné, že období deseti let před vstupem ČR do EU bylo úžasné. Pracovali jsme v těsné spolupráci s nejlepšími odborníky v EU a měli jsme velikou touhu správně vybudovat krásnou, hrdou a úspěšnou zemi. Snažili jsme se být na mezinárodním poli vždycky nejlepší. K důležitým projektům tvorby nových politik jsme přizývali co nejširší odbornou veřejnost, abychom jednak společně hledali cestu dál, ale i proto, že jsme chtěli evropské prostředí co nejvíce přiblížit lidem a umožnit jim spolu s námi poznat evropské vzdělávání i trh práce, politiky i fungování institucí.

Myslím, že vyvrcholením tohoto období činnosti NVF byla v roce 2000 Strategie rozvoje lidských zdrojů pro Českou republiku, zpracovaná za malé zbylé peníze (s cílem využít veškerou alokaci Phare a nic nevrátit). Jako nevládní agentura připravil Národní vzdělávací fond materiál, který byl přijat vládou a mimořádně ovlivnil politiku lidských zdrojů ČR.

Ale pochopitelně moje zkušenost z řízení ministerstva je nesdělitelná.

Ráda bych zdůraznila, že pro mne je důležitá zajímavá a nová práce. Proto považuji to, na čem v NVF pracujeme i v současném období za velmi významné. Věřím, že často otvíráme dvířka budoucího vývoje. V tomto smyslu je to velmi produktivní období. Náročnější, než ta minulá, soutěžíme s nejlepšími na evropské úrovni, ale o to větší mám radost z každého úspěchu. Další vzdělávání je stále velké téma a nabývá na významu. Zpracováváme v této oblasti analytické a strategické dokumenty, nejsme však již implementační agenturou.

Rád bych se zastavil u toho „ministerského období“ Tvého působení.  Musím se přiznat, že jako od andragožky, jsem tehdy od Tebe očekával, z hlediska rozvoje dalšího vzdělávání, větší razantnost při řešení některých věcí. Ale má vůbec ministr (ministryně) šanci se profesně prosadit?

Především: mé první působení ve vládě trvalo pouhé čtyři měsíce a to už po prvním měsíci bylo jasné, že vláda nedostala důvěru a brzy skončí (rok 2006 a Parlament 100:100). Mým cílem bylo dokončit alespoň oba Operační programy MŠMT a připravit strategii reformy vysokých škol, ke které byla tehdy vůle, měla podporu rektorů i OECD a bylo třeba toho využít. Cokoli dalšího v tomto kratičkém čase se nemohlo odehrát, i tak myslím, že jsme hodně stihli.

Druhé angažmá ve vládě jsem nejprve odmítala. Tentokrát bylo předem jasné, že jde o „úřednickou vládu“, měla trvat krátce, než bude ustavena politická vláda. A věděla jsem od začátku, že se nedá nic zásadního udělat. Nakonec jsem nabídku přijala kvůli předsednictví ČR Evropské unii. Už jsem se v roce 2006 účastnila zasedání Rady ministrů a měla jsem zkušenost důležitou pro její řízení. Byla to náročná doba, v pátek jsem byla uvedena do úřadu a v pondělí jsem vedla Radu ministrů pro vzdělávání, po té Radu pro mládež, za několik dní Radu ministrů pro konkurenceschopnost a pak Kosmickou radu. Předpokládala jsem, že odsloužím předsednictví, zahájím školní rok a předám ministerstvo svému nástupci. Ale volby se odložily. Následovala opět tvrdá předvolební kampaň, tématem se stala maturita. Na zásadní změny školství nebyl prostor.

Na pozici ministryně je možné udělat hodně. Ale podmínkou je, podle mě, že jde o vládu politickou, stabilní a že trvá podstatnou část volebního období. Já jsem byla ve dvou vládách – nepolitické a částečně nepolitické – a velmi krátce. To pak děláte jen naléhavá, technická a politicky neutrální rozhodnutí. Není to prostor pro věci, které nejsou urgentní, další vzdělávání jako urgentní problém vnímáno není.

Dvakrát jsem neměla čas věci změnit. Proto jsem žádnou další vládní nabídku nepřijala.  Mám ráda práci, kterou dělám a už ji nechci přerušovat.

Za posledních minimálně 15 let byla přijata celá řada usnesení na podporu rozvoje dalšího vzdělávání. Ve většině případů „skutek utek“. Dá se to deklarovat jako nezájem decizní sféry nebo její neschopnost – nebo je celý systém dalšího vzdělávání u nás nějak rigidně nastavený a neschopný přijímat změny?

Naše ekonomika v podstatě až do krize 2008 stavěla naši konkurenceschopnost na přímých zahraničních investicích, které mířily do méně kvalifikovaných výrob. Neměli jsme přístup ke konečným zákazníkům, výzkum, design, služby či prodej - tyto lukrativní části hodnotových řetězů - byly v rukou nadnárodních firem. Na práci, kterou jsme odváděli, jsme měli dostatečně vzdělané lidi, nebyli jsme pod tlakem zkvalitňovat vzdělávání či výzkum.

To pochopitelně ovlivnilo i malý zájem o další vzdělávání. Navíc jde o agendu, která je dlouhodobě nejasná mezi ministerstvy školství a práce. Je nemožné pracovat systematicky na rozvoji vzdělávací soustavy, když MŠMT mělo za deset let, od roku 2006 do současnosti, dvanáct ministrů. Ale přece jen se díky evropským financím řada věcí udělala: byla vytvořena Národní soustava povolání a Národní soustava kvalifikací, které by mohly systém dalšího vzdělávání zjednodušit. Ale s ohledem na rychlý vývoj technologií bude třeba dále s těmito soustavami pracovat, aby sloužily svému cíli.

Ještě to stále není tak dávno, co jsme vstoupili do nového roku. Co bys Ty, vzhledem ke zkušenostem v oboru, přála dalšímu vzdělávání.

Kontext pro další vzdělávání se razantně vyvíjí. Nástup technologií, globalizace, klimatické změny, bezpečnostní hrozby, masová migrace – to jsou všechno faktory, které budou zásadně ovlivňovat naši ani ne příliš vzdálenou budoucnost. Jen pro ilustraci – odhadujeme, že 65% dětí, které dnes nastupují do základních škol, bude pracovat v povoláních, která dnes ještě neexistují. Bude se měnit jak struktura pracovního trhu, tak obsah a charakter práce.

To bude klást vysoké nároky na pružné změny kvalifikace pracovníků. Dlouho tušíme, že vzdělávání se stane permanentní součástí našich životů.

Přála bych dalšímu vzdělávání, aby jeho význam pro naši budoucnost byl brzy rozpoznán a aby se dokázal vyrovnat s úkoly, které přinese zvyšující se intenzita změn požadavků na znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon jednotlivých profesí.  Vím, že to můžeme zvládnout. Když jsou naši lidé nuceni něco dokázat, dokáží to.

Autor: Zdeněk Palán, čestný prezident AIVD ČR

Původní zdroj: Andragogika v praxi. Odborný čtvrtetník pro vzdělávání a rozvoj dospělých 8/2016. Praha: AIVD ČR, 2015.

Resursförfattare: 
Zdeněk Palán
Publiceringsdatum:
onsdag, 3 januari, 2018
Dokumentets språk
Typ av resurs: 
Artiklar
Land:
Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn