Blog
Blog

Právo na vzdělání (exkurz do nedávné české historie)

Seznámíme se s několika Češkami, jejichž osud a práce nejsou obecně příliš známé.

Z pohledu historie je to jen krátká doba, kdy mají ženy stejná práva jako muži, a ještě stále to neplatí na celém světě. Ženy se dávno snažily o možnost vzdělávání, a jak se potvrzuje i v současnosti, vzdělání je základ, se kterým přichází další rozvoj a lepší život.

Tři K

Dlouhou dobu panovalo obecné přesvědčení, že život ženy se má točit jen kolem třech K: Kolébka – rodit a vychovávat děti, Kuchyně – vařit a starat se o domácnost, a to vše pod dohledem Kostela. Až do přelomu 19. a 20. století se většina institucí vysokoškolského vzdělávání řídila „vědeckým“ názorem, že ženám brání ve studiu jejich biologická podstata. Přesto se v každé době našly ženy, které se díky svému nadání, povaze a využité příležitosti, vymanily z tohoto stereotypu.

Bádaly i bez škol

I bez formálního vzdělání se ženy v minulosti věnovaly vědecké činnosti, ale jejich osudy a příspěvky k lidskému poznání jsou často polozapomenuté nebo neznámé, na rozdíl od jejich mužských kolegů. Například francouzská filozofka a matematička Émilie du Châtelet (1706 – 1749) přeložila do francouzštiny Newtonovo nejdůležitější dílo Principia, které opatřila vlastními komentáři. V roce 1740 vydala vlastní Institutions de Physique (Základy fyziky), které byly krátce nato přeloženy do několika jiných jazyků. Mezi její blízké přátele patřil mimo jiné Voltaire. Na dobu, ve které žila, byl její život poměrně neortodoxní, a vědecké činnosti se mohla věnovat nejen díky vlastnímu nadání, ale také rodině, která jí umožnila soukromé vzdělání a kontakty s dalšími učenci. Émilie zemřela ve 42 letech na poporodní komplikace.

V Česku

Přes všechny překážky, které jim stály v cestě, i v Česku řada žen přispěla k vědeckému poznání, často však jejich práce i příběh nejsou obecně známé. Projekt Ženy ve vědě do roku 1945 (databáze Albina) vychází ze semináře realizovaného Centrem genderovách studií na FF UK v Praze a snaží se trvale podchytit ženy, jejichž přínos byl významný v rozličných odborných disciplínách a oblastech. Databáze usiluje o genderové doplnění historie vědy a odborné práce do roku 1945.

Seznámíme se s několika Češkami, které jsou zařazené v databázi Žen ve vědě do roku 1945, a jejich osud a práce nejsou obecně příliš známé.

Bohuslava Kecková (18. března 1854 Bukol – 17. října 1911 Kostomlaty nad Labem)

V 16 letech absolvovala vyšší dívčí školu a přesvědčila otce, aby jí umožnil čtyři roky soukromé výuky gymnaziálních předmětů. V roce 1874 složila maturitní zkoušku na malostranském gymnáziu, čímž se stala první Češkou se středoškolským diplomem. Na curyšské univerzitě, kam se přihlásila, neboť jí jako ženě nebylo umožněno získat vysokoškolské vzdělání v Rakousku, studovala čtyři roky medicínu. V Praze nemohla vykonávat lékařskou praxi kvůli absolvování doktorátu v zahraničí. Doktorát získala roku 1880 za disertační práci O řezu průdušnice při nádorech na krku a tak je Kecková první promovanou českou lékařkou. Ve Vídni navštěvovala kurz na porodnické klinice, v Praze poté vykonávala porodnickou činnost. V roce 1892 dostala nabídku, aby šla do Bosny, okupované Rakousem-Uherskem, ošetřovat muslimské ženy, neboť muži jim nesměli poskytovat lékařskou pomoc, nastoupila zde začátkem roku 1893. Její bosenský přínos nespočívá pouze v lékařské činnosti: učila čtení, psaní, ruční práce a snažila se vést ke správné životosprávě i četbě; přednášela zdravotní výchovu ve státní dívčí škole.

Marie Fabiánová (11. 2. 1872, Železný Brod – 7.4.1943 Praha)

V roce 1895 odmaturovala po pětiletém studiu na dívčím gymnáziu Minerva. Od roku 1887 začala studovat matematiku na Filozofické fakultě pod vedením prof. Františka Josefa Studničky, významného českého matematika a popularizátora přírodních věd. Již jako studentka se roku 1896 stala aktivní členkou Jednoty československých matematiků a fyziků.  Studium zakončila úspěšným obhájením disertační práce z matematické analýzy a získala tak jako druhá žena doktorát na Karlo-Ferdinandově univerzitě (1901). Poté začala vyučovat na gymnáziu Minerva matematiku, fyziku a němčinu. Od školního roku 1923/1924 získala místo ředitelky Druhého českého dívčího reálného městského gymnázia (od 1930 až do zrušení v roce 1949 Reálné gymnásium Charlotty Masarykové), které se odloučilo od Minervy ve stejném roce. Tuto pozici zastávala s přestávkami až do svého odchodu do důchodu roku 1929.

Františka Plamínková (5.2.1875 Praha- 30.6.1942 Praha)

Františka Plamínková se narodila do rodiny obuvníka jako nejmladší ze tří dcer. Vystudovala obecnou a měšťanskou školu a Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. Sama se stala učitelkou a vyučovala matematiku, fyziku a kreslení, nejdříve v Táboře a Soběslavi, od roku 1895 v Praze. Od mládí se aktivně zajímala o situaci učitelek a bojovala proti jejich znevýhodňování, které viděla především v povinném celibátu, který jim znemožňoval vykonávat svou profesi po sňatku. Plamínková v tomto nařízení viděla nejen nespravedlnost vůči samotným učitelkám, ale i nevýhodu pro celou společnost. Inteligentní a schopné ženy by podle ní měly být v mateřství podporovány, aby své schopnosti mohly předat svým dětem a mohla se tak pozvednout kulturní úroveň národa.

Byla jednou ze zakládajících členek Výboru pro volební právo žen, který vznikl roku 1905. Díky aktivitě výboru se podařilo v roce 1912 zvolit první ženu do Českého zemského sněmu (spisovatelka Božena Viková-Kunětická). Plamínková měla na toto zvolení rozhodující vliv, neboť právě ona jezdila po celé zemi, s vysokým nasazením pracovala po celou dobu kampaně a svým řečnickým umem si dokázala získat plné sály. V později publikované přednášce Žena v demokracii (1924) kritizovala situaci žen i poté, co získaly volební právo a rovnost pohlaví byla zanesena do Ústavy. Roku 1918 vstoupila Plamínková do národně socialistické strany a začala pracovat jako radní na pražském magistrátu. Byla inspektorkou průmyslových dívčích škol a členkou mnoha komisí zaměřených na sociální a kulturní práci. Starala se o lepší bydlení a zdravotní podmínky chudých, prováděla inspekce sociálních institucí, dohlížela na opravu historické části města (např. pražského orloje), obnovu muzeí a kostelů či opravu školních budov. Také na magistrátu prosadila stejné pracovní podmínky pro muže a ženy, zrušila celibát úřednic a zasadila se o přijímání právniček. Roku 1919 byl zákonem zrušen celibát učitelek, proti kterému bojovala celý život. V roce 1920 bylo díky Františce Plamínkové zakotveno do Ústavní listiny Československé republiky volební právo pro všechny bez rozdílu pohlaví. V roce 1925 byla zvolena senátorkou Národního shromáždění ČSR. Po rozpuštění Národního shromáždění v roce 1939 se naplno věnovala práci v Ženské radě. I za okupace díky ní vzrůstal počet přidružených spolků. Rada stále pořádala kulturní akce, ale také organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, přes radu se předávaly zprávy. Roku 1942 byla Ženská národní rada zrušena nacisty a Plamínková deportována do Terezína, kde byla 30. 6. zastřelena.

Albína Honzáková (7.4.1877 Kopidlno - 11.7.1973 Praha)

V patnácti letech se Albína rozhodovala mezi pedagogickým ústavem, pěveckou kariérou a studijním pobytem, který si vybrala sestra Anna, první česká promovaná lékařka. Po maturitě na střední škole Minerva začala studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1897 byla v pražském Klementinu mezi první osmičkou imatrikulovaných studentek. Na přednáškách, kde své znalosti předávali tehdejší výteční a známí profesoři T. G. Masaryk, Josef Pekař a další, poslouchala historii, geografii a filozofii. V červnu 1902 ukončila univerzitní studia státními zkouškami z obecného a rakouského dějepisu a zeměpisu. Později obhájila disertační práci a v červnu 1914 získala doktorát, jako osmnáctá česká žena v historii Filozofické fakulty UK. Albína Honzáková začala ještě během svého vysokoškolského studia vyučovat na gymnáziu Minerva dějepis a zeměpis, někdy také docházela učit češtinu a němčinu. Aktivní pedagožka nejen spravovala školní historické sbírky, ale usilovala také o změny vyučovacích metod. V roce 1904 přišla s ideou, že geografie nejsou jen hory, řeky, ale také lidé, dějiny, kultura, národnosti a způsob života. Intuitivně zaváděla nové metody vyučování, jimiž si u žákyň získávala mimořádnou oblibu. U svého povolání setrvala celých 34 let a z jejích tříd vyšly dvě generace ženské inteligence. Dr. Honzáková nebyla ani v penzi zcela nečinná. Například v únoru 1935 vysílal Český rozhlas její přednášku o volebním právu žen.

Julie Mochelesová (21. srpna 1892, Praha – 7. ledna 1956, Praha)

Narodila se v zámožné židovské rodině. Z důvodu matčiny slepoty se o Julii staral od dětství strýc Felix Stone Moscheles. Julie se strýcem procestovala mnoho zemí v Evropě a severní Africe. To mělo pro její rozvoj zásadní význam a ovlivnilo to její budoucí odborné zaměření. Základní vzdělání získala v Londýně. Při cestách v Maroku se seznámila s významným norským geologem H.H. Reuschem (1852–1922), díky němu dostala mladá Julie místo soukromé sekretářky a překladatelky v geologickém ústavu v Oslu. Získala tak zaměstnání, kde mohla uplatnit své zájmy a současně si přitom osvojila znalost severských jazyků. K odbornému studiu na pražské německé univerzitě ji přizval v roce 1912 profesor geografie na pražské německé univerzitě A. Grund (1875–1914), kterého zaujala svým vědeckým nadáním. V červenci roku 1912 složila maturitu na gymnáziu a téhož roku začala studovat na univerzitě. Zajímala se především o obory geologie, geografie a meteorologie. Dostudovala u znalce geomorfologie F. Machatcheka (1876–1957). Doktorát získala na pražské univerzitě v roce 1916, stále však pracovala jako pomocná vědecká síla. Roku 1934 habilitovala v oboru antropogeografie (dnes socioekonomická geografie) přednáškou Střední Evropa jako antropogeografický pojem. Publikovala v zahraničních časopisech a zcela určitě byla ve světě mnohem známější než doma. Využívala znalostí z odborné literatury, aplikovala moderní matematické metody a mnozí geografové na její práci navazovali. Její výzkumné práce byly publikovány na příklad ve Francii, Švédsku či USA a zejména ty v oboru geologie českých zemí byly publikovány ještě dlouho po její smrti.

 

Přispějte také

Databáze Albina je průběžně doplňovaná a zapojit se může každý. Kdokoli by měl zájem o doplnění vlastního hesla či hesla stávajícího, nechť se ozve na adresu katerinasvatonova@gmail.com - tato aktivita je velmi vítaná.

 

Monika Smekalová

Zdroj:

http://albina.ff.cuni.cz/index.php/Hlavn%C3%AD_strana,

https://cs.wikipedia.org/,

https://en.wikipedia.org/wiki

https://dvojka.rozhlas.cz/

 

 

 

 

Login (0)

Login or Sign up to join the conversation.

Want to write a blog post ?

Don't hesitate to do so! Click the link below and start posting a new article!

Nýjustu umræður

Virk samfélagsleg þátttaka á efri árum og nám þvert á kynslóðir

Þegar litið er til lýðfræðilegra breytinga (demographic change) í Evrópu kemur í ljós að hlutfall eldra fólks í öllum Evrópusambandslöndunum er hátt og fer hækkandi. Þess vegna er afar áríðandi að boðið sé upp á hágæða námsefni, sem sniðið er að þörfum eldra fólks og að fólkið sjálft sé haft með í stefnumótun í símenntun og virkri þátttöku í samfélaginu. 

Meira