chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Aikuiskoulutuksen eurooppalainen foorumi

 
 

Resurssi

Za oponou vzdělávání dospělých: Tradiční a alternativní divadlo

Kieli: CS

Julkaisija Tomáš Langer

/en/file/mirka1dvorakovabwjpgmirka_1_dvorakova_bw.jpg

V minulých číslech jsme si představili základní oblasti, které musí lektor (ale často i zadavatel či organizátor) brát v úvahu při přípravě na vzdělávací akci. Tentokrát si představíme poslední z uvedených prvků, který se všemi předchozími úzce souvisí, a to celkové pojetí výuky. Tím máme na mysli, jaké představení pro naše publikum, účastníky, zahrajeme.

Co si pod tímto názvem představit? Každý dobrý lektor stojí na počátku přípravy vzdělávací akce před otázkou, jak k výuce přistupovat. Zda pojmout své „herecké vystoupení“ tradičně, tedy předstoupit před publikum a předat (probrat, přednést...) dané učivo, nebo se orientovat na styl, který je pro účastníky více participativní. Tedy ten, v jehož průběhu dochází k výraznějšímu zapojení publika do vlastního lektorova představení. V zásadě můžeme rozlišit dvě pojetí představení – „tradiční“ a „alternativní“.

Tradiční divadlo

Jako „tradiční divadlo“ si představme takové, v němž na pomyslném jevišti stojí herec (lektor), který předvádí svůj výstup, a v hledišti sedí publikum (účastníci). Ti výkon herce sledují, eventuálně mezi sebou lektorův výkon komentují, dělají si poznámky a případně tu a tam položí lektorovi dotaz. Mezi členy publika navzájem, ani mezi publikem a hercem žádná intenzívnější interakce neprobíhá.

V andragogice se v této souvislosti hovoří o tzv. informativním přístupu, který je orientován primárně na obsah výuky, nikoli na účastníky. Lektor v něm vystupuje jako expert, odborník na určité téma, a při vyučování se zaměřuje především na předání daného obsahu a na efektivní metody jeho předávání. Mezi ty patří zejména přednáška (často s podporou powerpointové prezentace), přednáška s diskusí či demonstrování. Účastníci jsou zde spíše v roli pasivních příjemců informací.

I v andragogice má však tento přístup své místo. Vhodný je zejména tam, kde je nutné předat většímu množství publika v krátkém čase značné penzum informací, informovat o určitém obsahu, předvést funkce zařízení či pomůcky, popřípadě umožnit účastníkům klást veřejně dotazy. Efektivní je zejména tehdy, kdy očekáváme motivované publikum se zájmem o téma a lektora a také publikum soustředěné.

Využívá se zejména tam, kde není principem výuky kreativita, ale spíše osvojení hotového balíku informací, konkrétně jde o témata, která jsou z podstaty věci dána a jsou neměnná.

Takto koncipovaná výuka obvykle probíhá ve čtyřech základních etapách:

Alternativní divadlo

Jako „alternativní divadlo“ označme ta představení, v nichž herec (lektor) sice má připravenou roli, kterou hraje, ale zároveň vtahuje do představení i publikum (účastníky). To, jak představení vypadá, pak závisí nejen na výkonu herce, ale také (a někdy především) na výkonech publika.

V této souvislosti hovoříme o participativním (aktivizačním či facilitačním) přístupu, který se zaměřuje především na potřeby, zájmy, osobnost učícího se a na podporu jeho sebeřízeného učení. V andragogice též hovoříme o výuce orientované na účastníky.

Cílem výuky v tomto přístupu je podpora učebních aktivit a procesu učení účastníka. Aktivita je především na straně účastníků, lektor má funkci facilitátora (usnadňovatele) učení, který pomáhá účastníkům v procesu jejich učení. Značnou hodnotu přikládá tomu, jaké zkušenosti účastník do vzdělávání přináší. Záměrem není jednostranně předat určitý předem daný obsah, ale různými způsoby podporovat účastníky v aktivním učení založeném na jejich vlastní zkušenosti.

Proto je takto koncipovaná výuka určena pro relativně malý počet účastníků – nejlépe do 12, max. 15 účastníků. Lektor (facilitátor) by měl být odborníkem na dané téma, ale mnohem důležitější je metodika jeho práce s účastníky. Při výuce totiž používá takové metody, jako jsou hraní rolí, případové studie, diskusní metody, metody řešení problémů, instruktáž, didaktické hry apod.

Předpokladem pro efektivní výuku v aktivizačním pojetí tedy je:

  • zkušený lektor schopný pracovat netradičními metodami,
  • lektor s přirozenou autoritou, který dokáže usměrnit procesy, když se výuka nevyvíjí správným směrem,
  • motivované publikum schopné participovat na svém procesu učení se a ochotné učit zároveň i své kolegy a naopak sebe od nich,
  • publikum, které má alespoň základní znalosti o oboru nebo je ochotno je získat tak, aby je mohlo využít při facilitačních procesech.

Takto koncipovaná výuka může probíhat v zásadě v těchto pěti etapách:

Uvedený proces neprobíhá lineárně, ale naopak cyklicky. Můžeme si jej představit jako spirálu, kdy po uplatnění nově naučeného v praxi opět nastává proces prožívání nových situací, jejich sdělování, reflexe, generalizace a konečně opět uplatnění.

Že se vám zdá tento postup povědomý? Není divu. Dá se říci, že je založen na principech zkušenostního učení, tedy tzv. Kolbova cyklu. Jeho principem je využití prožité zkušenosti k procesu učení. Prostřednictvím reflektování a zobecnění této zkušenosti může být zkušenost využita při plánování a realizaci dalších činností.

V praxi se však často stává, že lektor sice navodí situaci, v níž probíhá fáze prožívání a eventuálně sdělování, další fáze už opomine a zastaví proces učení ve fázi, kdy je to nejméně vhodné. Vzdělávací efekt takových aktivit není příliš velký, protože nedojde k transferu takto získaných zkušeností, dovedností, znalostí, či dokonce postojů, natož k jejich fixaci.

Závěr

Ačkoliv se může zdát, že v současné době je tradiční (informativní) přístup již přežitý a přednost ve vzdělávání dospělých dáváme přístupu alternativnímu (participativnímu), není tomu tak. Pokud jsou pro vzdělávací aktivitu stanoveny tzv. nižší cíle (v rovině poznávací jsou to zapamatování, porozumění a aplikace, v rovině dovednostní pak zejména imitace), je vhodnější zvolit přístup informativní. Ten totiž umožní v krátkém čase předat velkému počtu účastníků dostatečné množství informací k tomu, aby si o daném tématu zapamatovali, co je potřeba, porozuměli mu a byli schopni osvojené znalosti alespoň do určité míry aplikovat v praxi, popř. byli schopni napodobit činnost, kterou lektor předváděl.

Pokud jsou stanoveny vyšší cíle (analýza, syntéza, hodnoticí posouzení v oblasti znalostí nebo manipulace, zpřesňování, koordinace a automatizace v oblasti dovedností), je vhodnější zvolit metody participativní.

Oba přístupy mají své výhody a nevýhody a to, který přístup lektor zvolí, závisí především na cílech vzdělávací aktivity (viz jedno z předchozích témat tohoto cyklu) a pochopitelně také na účastnících.

 

Autorka: Miroslava Dvořáková, odborná asistentka PedF UK

Původní zdroj: Andragogika v praxi. Odborný čtvrtetník pro vzdělávání a rozvoj dospělých 11/2016. Praha: AIVD ČR, 2016

Resurssin tekijä(t): 
Miroslava Dvořáková
Julkaisupäivämäärä:
Sunnuntai, 23 syyskuu, 2018
Asiakirjan kieli
Resurssin tyyppi: 
Artikkelit
Maa:
Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn