chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Electronic Platform for Adult Learning in Europe

 
 

Blog

Erasmus+ KA1 2017-1- CZ01-KA102-035006 World in Motion Hotelová škola, Vyšší odborná škola hotelnictví a turismu Poděbrady

04/04/2018
by Eva Svobodová
Language: EN

Erasmus+ v Německu

Zdravíme z německého města Aachen, pro které máme pěkný český výraz Cáchy. Jsme tady na projektu Erasmus+, konkrétně na tzv. mobilitě, což je výjezd do zahraničí za praktickými i jazykovými zkušenostmi, poznávání nového prostředí, národní mentality, a ano, také gastronomie, přece tady nebudeme žízní a hlady, že… Je nás jako u Karla Poláčka pět, Simona, Dorka, Anička, Míša a Marek. Nejsme na zahraniční stáži poprvé, někteří z nás už byli pár měsíců ve Švýcarsku nebo v Irsku. Teď je to tedy Německo a Cáchy a naší hostitelskou školou je Käthe Kollwitz Schule.

Tak nejdřív Aachen, vyslov [áchn], v místním nářečí je to Oche, francouzsky Aix-la-Chapelle [eks la šapel], nizozemsky Aken, latinsky Aquæ Granni nebo Aquisgranum. Česky Cáchy, vyslov [cáchy]. Naše Poděbrady a Cáchy mají hodně společného. I Cáchy jsou historické a lázeňské město, a to v nejzápadnější části Německa, ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. V místních teplých pramenech se cáchali už římští vojáci. Město leží těsně u nizozemských a belgických hranic, 65 km jihozápadně od Kolína nad Rýnem a 600 km západně od Prahy. Proč nám tedy cesta autobusem trvala skoro 12 hodin, je nám fakt záhadou. Město má asi 242 tisíc obyvatel (podle údajů z roku 2013), je sídlem biskupství a významné technické univerzity a katedrála Panny Marie, tzv. Dóm, je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Bylo zde korunováno 30 králů, včetně našeho Karla IV. a 12 královen. Za 2. světové války byly Cáchy těžce postiženy leteckými nálety, 65 % města a tím i mnoho historických památek bylo poničeno. Je to vidět na každém kroku. Občas krásná historická fasáda v řadě nových domů… V roce 1950 byla v Cáchách poprvé udělena Cena Karla velikého za zásluhy o mír v Evropě. U nás v Poděbradech máme zase krále Jiříka, považovaného taky za jednoho ze sjednotitelů Evropy, další společný bod. Tuto cenu zde roku 1991 obdržel i Václav Havel. Konají se tady každoročně tradiční jezdecké závody CHIO. Jednou za sedm let se Cáchy stávají významným poutním místem, hned po Jeruzalému, Římě, Santiagu de Compostella, aktuálně to bude v roce 2021. Proto je zde hodně hotelů a restaurací, ve kterých pracujeme. Ale o práci až příště.

Erasmus+ v německých Cáchách, tentokrát o práci

Marek a Dorka pracují v hotelu Quellenhof, což je luxusní hotel poskytující lázeňské služby. Pracují na snídaních, podle potřeby na večeřích nebo banketech. Bílá košile, kravata a švédská zástěra jsou pro tuto práci nutností. Stejně je na tom i Anička v místním Novotelu. Míša pracuje nejblíž a do italského řetězce Vapiano to zvládne za pár minut pěšky. Vapiano je i tady v Cáchách typicky italskou restaurací, rušnou v kteroukoliv denní dobu. Voní tady bazalka a česnek, protože pokrmy se připravují přímo před zákazníkem u kuchařského pultu a každý si může říci, které ingredience si přeje na pizzu, gnocchi nebo do rizota. Naopak nejdále to má do práce Simona, do svého hotelu Hampton musí dojíždět autobusem. Ale ať už pracujeme kdekoliv, práci zvládáme s přehledem a posíláme pozdrav všem učitelům z naší poděbradské školy, kteří nás na stáž dobře připravili.

Erasmus+ a cesta z Cách do Nizozemska

První neděli našeho pobytu jsme měli všichni volno, tak jsme vyrazili na výlet. Do nizozemského Maastrichtu je to z Cách autobusem pouhých 27 km. Místo, kde se dá přejít řeka Meuse, i tak se dá vyložit jméno města. Už Římané zde postavili první most, ale dnešní Maastricht se pyšní kamenným mostem Sint Servaasbrug z konce 13. století. Takže dnes je nejstarším mostem v Nizozemsku. Jeho sedm kamenných oblouků znamená pro Maastricht asi tolik, co Karlův most pro Prahu. Evropská unie právě zde podepsala 7. února 1993 smlouvu o evropské integraci a spolupráci členských zemí. A v tomto koutu Evropy se spolupracuje přímo vzorově. Je zřejmé, že Maastricht je oblíbeným výletním místem nejen Němců, ale i Belgičanů (taky to sem mají co by kamenem dohodil) a Čechů.

Po nezbytné ranní kávičce přecházíme most, za nímž začíná staré město. Domy kolem náměstí Markt jsou typicky holandské, vysoké, úzké, často cihlové. Hlavní atrakcí náměstí je Stadthuis, tedy radnice od slavného architekta Pietera Posta a je chloubou Maastrichtu již od konce 17. století. Bazilika svatého Serváce patří k turistickým lákadlům Maastrichtu, údajně zde stála už ve 4. století. Vyrostla na místě, kde pohřbili váženého biskupa svatého Serváce, který do Maastrichtu přišel z daleké Arménie. V těsném sousedství jsme si nenechali ujít kostel sv. Jana Křtitele, poznáte ho snadno podle výrazné červené zvonice. Navštívili jsme také baziliku Onze Lieuve Vrouw, Naší Panny Marie, která je jednou z nejkrásnějších románských staveb středověku. Užíváme si příjemnou procházku podél městských hradeb a částečně i po nich s výhledy na staré domy a bývalé vodní mlýny. A pochopitelně nelze odolat sladké vůni, která celou naši výpravu provází, dáváme si úžasné wafle. Jsou dokonalé jako toto čisté historicky zajímavé město. Dokonalé bylo i jarní počasí, které nás celý den provázelo. Venkovní zahrádky před restauracemi a kavárnami byly plné, židle vyrovnané jedním směrem, stejně jako obličeje relaxujících obyvatel Maastrichtu. No neříkejte nám, že u nás mrzne, až praští!

Erasmus+ ve městě plném pověstí

Cáchy jsou městem plným pověstí. Vstupní bronzové dveře, nejstarší v Německu, mají prasklinu, za níž se skrývá příběh. Radní prý neměli peníze na dokončení dómu a spojili se s ďáblem. Ten však měl podmínku, že první živá duše, která do chrámu vejde, bude jeho, čehož později radní litovali. Naštěstí si uvědomili, že požadavkem byla živá, ne nutně lidská duše, a potmě dovnitř vehnali vlka. Satan ho rozsápal, a když odhalil lest, rozlítil se a práskl chrámovými vraty. Přiskříply mu palec, který v prasklině zůstal. Uvnitř jednoho z klepadel na katedrálních vratech skutečně nahmatáte čertův kovový prst. Ve vestibulu dómu je také bronzová socha vlčice i s dírou v hrudi, protože podle pověsti jí čert vyrval srdce z těla.

Tím ale potíže s dómem neskončily. Čert se chtěl městu pomstít a katedrálu chtěl zasypat tunami písku. Ten nabral ze Severního moře, nabral ho však do pytlů tolik, že ho nemohl unést a potřeboval si odpočinout. GPSku tenkrát ještě neměl, proto se na cestu zeptal staré farmářky. Ta byla chytrá - v místním dialektu se to řekne „lous“ - a čerta poznala podle kopyta. Zalhala, že Cáchy jsou blízko, že chleba a boty, které má na nohách, koupila na trhu v Cáchách. Čert poznal podle děr na prošlapaných botách, že do Cách je to ještě daleko. Uvědomil si, že do města svůj náklad nikdy nedopraví a zanechal ho tam, kde právě seděl. A tak vznikl vrch Lousberg, 264 m nad mořem, kde je dnes vyhlídková věž, restaurace a kam se chodí Cáchenští kochat výhledy na svoje město.

Bahkauv je dnes trochu strašidelná fontána. Připomíná mýtické zvíře, které skákalo opilcům na záda a čím více se báli, tím bylo těžší. Jediné, čím se mohl napadený nešťastník bránit, bylo klení a nadávky. To pak obluda ztrácela na váze, až byla lehká jako peříčko a podroušený nešťastník byl zachráněn. Zvláštní je, že Bahkauv nenapadal ženy, asi se tenkrát neopíjely. Kriticky přiznáváme, že až taková obluda to není, ti co viděli Pána prstenů, viděli i horší.

Z Cách zdraví Marek, Dorka, Anička, Míša a Simona

Erasmus+ v Německu aneb nejen prací živ jest člověk

Jistě že zde vládne německá kuchyně, na bratwursty, bockwursty, currywursty narazíte všude. Se zelím, bramborovou kaší. Nezbytný je taky hezky počeštěný šnicl, většinou se vám na talíř nevejdou. Ale i sem dosáhla globalizace a na etnické restaurace nebo vývařovny narazíte na každém kroku. Vůním se nedá odolat, už jsme ochutnali thajské nudle i rýži (taky thajské pivo :-)) a turecký kebab. Platí, že v Cáchách si osladíte život, na každém rohu je obchůdek s tzv. printen, což je tvrdší perník, polévaný čokoládou, zdobený mandlemi nebo oříšky. Tvary jsou různé, teď na nás koukají ze všech výkladních skříní velikonoční zajíci. Taky tady má svou velkou provozovnu Lindt.

Němci milují čerstvé pečivo z pekáren, které jsou snad v každé ulici. Lákavě to tady voní nejen pečivem, ale i kávou, kterou vám tady rychle a ochotně připraví. Wafle jsme ochutnali nejen v Cáchách, ale i v Maastrichtu. V Nizozemí navíc milují barvy, výkladní skříň, která nehýří barvami jako pole tulipánů, jakoby neměla u zákazníků šanci uspět. Na důkaz tohoto tvrzení přikládáme fotografie obchodů s cukrovinkami, botami i nádobím. Stejná barevná pastva pro oči... že by náznak blížících se Velikonoc?

 

Erasmus+ a cesta do větrného Kolína nad Rýnem

A byl tady další víkend, škoda ho nevyužít, vyrazili jsme tedy do Kolína nad Rýnem. Bohužel jen ve čtyřech, Dora s Markem měli pracovní směnu.

Köln am Rhein je čtvrté největší město v Německu. Leží na základech římského města Colonia Agrippina, ano, jméno dostala římská kolonie podle císařovny Agrippiny. Kolínská univerzita byla založena jen o 40 let později než naše Karlova, tedy roku 1388 a patří k nejstarším v Evropě. Hanza a objevení nových obchodních cest do Ameriky odstartovaly obrovský hospodářský růst. Bohužel za 2. světové války na Kolín zaútočilo v noci z 30. na 31. 5. 1942 přes tisíc britských bombardérů. Město bylo zcela zničeno, proslulý kolínský Dóm se opravuje dodnes. Říká se, až nebude na Dómu co opravovat, přijde konec světa.

Není proto divu, že jsme si pro začátek naší prohlídky vybrali Kölner Dom – katedrálu svatého Petra. Je součástí Světového dědictví UNESCO a k návštěvě láká 850 let starý relikviář s ostatky Tří králů. Prohlídku věže jsme si nechali na odpoledne a rozhodli se pro Hohenzollernbrücke. Tento most z roku 1911 zdobí 4 jezdecké sochy pruských a německých císařů z rodu Hohenzollern. Dnes most slouží tramvajové a železniční dopravě, ale přesto tvoří společně s Dómem krásné panorama města.

 

Erasmus+ a cesta za vůní belgických vaflí

Evropský program Erasmus+ skýtá neuvěřitelné možnosti. Zvlášť když si dobře vyberete destinaci. Během jediné stáže můžete jako my navštívit hned tři země. Po výletu do nizozemského Maastrichtu jsme v neděli zamířili z Cách do Belgie, konkrétně do Liege, nizozemsky Luik, německy Lüttich a česky Lutych. Dnes je město součástí Euroregionu Máza-Rýn, což přináší turistům řadu výhod, např. levné cestování. Jednoduchá jízdenka na 40 km vlakem ICE by stála 120 €/1 osobu, což nás velmi překvapilo, v Euroregionu jsme však zaplatili za celodenní skupinovou jízdenku jen 54 €.

V Lutychu se většinou mluví francouzsky, sídlí zde jediná státní frankofonní univerzita v Belgii. Po Bruselu a Antverpách je Lutych třetí největší aglomerací v Belgii a pyšní se třetím největším říčním přístavem v Evropě.

Místní architektura nás zpočátku nijak neohromila, o to usilovněji jsme hledali historické centrum města. Navštívili jsme kostely Saint-Jacques-le- Mineur a Collegiale Sainte-Croix. Kostel sv. Kříže je příkladem tzv. halového kostela, připomíná jakousi halu.

Třeskutá zima dorazila i sem a vyhnala nás do tepla kavárny. Jinak bychom nemohli pokračovat v prohlídce Starého města a Tržního náměstí, které bývalo po staletí srdcem města. Co byste v Lutychu určitě neměli opomenout, je Citadela na okraji městského jádra, takže jsme se slušně prošli. Dostupná je schodištěm Montagne de Bueren a těch schodů je opravdu dost! Než jsme je vystoupali, pěkně jsme se zahřáli.

Anička určila další směr cesty, starý most Pont des Arches (Obloukový most) s tradičním nedělním pouličním trhem. Dříve býval tento trh i místem pro pouliční hudebníky a kejklíře.

Samozřejmě že nás zajímala belgická gastronomie. Zklamalo nás, že personál v restauracích a kavárnách nebyl příjemný a kdo neumí francouzsky, má tady smůlu. Překvapilo nás, že v restauracích bylo poměrně chladno a průvan. Asi jsou zvyklí. Steaky se kuchařům také moc nepovedly, abychom si spravili chuť a dali Belgičanům šanci napravit si reputaci, postavili jsme se do fronty na vyhlášené vafle. Vážení Belgičané, omluva byla jednomyslně přijata!

Podél břehu Rýna jsme zamířili do Starého města. Hanzovní domy, křivolaké uličky, zákoutí se zajímavými památkami., 170 muzeí... a kolínské pivo Kölsch, to je něco extra, prostě jsme ho museli ochutnat. Existuje asi 26 značek Kölsch, vaří se jen ve městě, z místní vody a všechny pivovary musí dodržet stejná pravidla. Podává se v úzkých, vysokých „dvoudeckách“. Prázdnou sklenici vám rychle vymění za další plnou, proto je dobré položit na skleničku tácek, pokud si již další pivo nepřejete. Také některá jídla jsou echt kolínská. Kolínský kaviár zní lákavě a stojí málo peněz, ale je to jen prejt na cibulce. Halver Hahn není půlka kuřete, ale plátkový sýr s cibulkou a houskou. Když nevíte, Köbes vám poradí....tedy číšník. A pokud máte opravdu velký hlad, dejte si v Haxenhaus vepřové koleno, v Kolíně je umí upravit na hodně způsobů.

Kolín se proslavil také karnevalem. Fünfte Jahreszeit, Páté roční období, se zde slaví skutečně bujarým způsobem. Karneval začíná v listopadu a končí Popeleční středou v únoru. I když bylo už po karnevalu, výzdoba nás městem ještě dlouho provázela. Vrátili jsme se k Dómu, abychom vystoupali do jedné z věží. Výtah chyběl, takže těch 157 m a více než 550 schodů jsme museli poctivě vyšlapat. Odměnou nám byl nádherný výhled a úzké gotické věže a opěrnou klenbu jsme mohli obdivovat pěkně zblízka.  V Kolíně je v každém ročním období větrno. Ve věžích to bylo obzvlášť intenzivní a při mínusových teplotách nezapomenutelný zážitek, jako celá naše návštěva Kolína nad Rýnem.

Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn