chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektronická platforma pro vzdělávání dospělých v Evropě

 
 

Zdroj

Z katedry na bagr a po 20 letech zpět: rozhovor se Zdeňkem Štěpánkem

Jazyk: CS

Zveřejnil(a) Tomáš Langer

Tentokrát jsem o rozhovor požádal PhDr. Zdeňka Štěpánka nejen proto, že patří k nestorům oboru vzdělávání dospělých, ale i proto, jak se odvíjel jeho život. Stál u zrodu pražské katedry, nezlomilo ho téměř dvacetiletí na bagru a podruhé stál u zrodu stejné katedry, tentokrát při jejím přerodu na katedru andragogickou.

/cs/file/zdenekstepanek1jpgzdenek_stepanek_1.jpg

Mám-li Tě oslovit jako nestora, který působil v oblasti vzdělávání dospělých, tak mě, jako první, napadá otázka: jak z Tvého pohledu vypadal, v době Tvých kantorských začátků, obor výchova a vzdělávání dospělých?

V roce 1961 jsem absolvoval na FF UK obor pedagogika-psychologie-čeština. Oslovil mne tehdy prof. František Hyhlík, který zakládal katedru pedagogiky a psychologie na tehdejším Institutu osvěty a novinářství UK (později přejmenované na Fakultu sociálních věd a publicistiky UK). Funkce katedry byla zprvu pouze „obslužná“ – na jednotlivých oborech přednášet pedagogiku a psychologii. Počáteční dyáda (prof.Hyhlík a já) se po několika měsících rozrostla o PhDr. Milana Nakonečného (dnes univ. prof.) a protože teprve tři tvoří společnost, stala se tak katedra katedrou v pravém slova smyslu. Podařilo se změnit katedru v katedru oborovou založením oboru Výchova a vzdělávání dospělých. V roce 1964 se začal pozvolna uvolňovat politický obojek, což umožnilo vzít na milost např. do té doby zakázanou sociologii.

S Milanem Nakonečným jsme se dočkali rehabilitace sociální psychologie (do té doby platilo vyjádření sovětského koryfeje psychologie Rubinštejna, že sociální psychologie je pavěda milá srdcím kontrarevolucionářů). Takže mi bylo povoleno vypsat přednášku z tohoto oboru, i když první rok nesměl být obor v jejím názvu - bylo to kryto názvem Vybrané kapitoly z psychologie. Následující rok již padl i tento zákaz a s příchodem dr. Miroslava Dismana byl na fakultě založen obor sociologie. Určité uvolnění poměrů se projevilo i v povolení spolupráce na mezinárodním komparativním výzkumu Vzdělávání dospělých, který vedl prof. Eger z univerzity v Oregonu (USA). Myslím si, že až do počátku normalizace v r. 1969 se obor, byť ve vymezených ideologických mantinelech, přece jen rozvíjel.

V akademické sféře jsi se, díky tzv. normalizaci, zase tak dlouho neohřál. Bolševik Tě moc rád neměl a tak jsi, pokud vím, skončil na bagru. Ptám se hlavně proto, že pro mladé lidi už jsou tyto osudy nás „starých“ jenom jakýmsi nostalgickým povídáním. Jak jsi to prožíval?

V roce 1969 se začaly utahovat normalizační šrouby, což přineslo i personální vichřici. Neochota kolaborovat vedla k výpovědím z práce. Ta moje byla zdůvodněna tím, že moje politické postoje neodpovídají požadavkům kladeným na vysokoškolského učitele.  I když mi prof. Hyhlík napsal skvělý posudek, nemohl jsem se v oboru „chytit“. Stávalo se dokonce, že den před nástupem mi přišel telegram, že mne bohužel nemohou (čti nesmějí) přijmout. Přijal mne Metrostav, kde jsem pět let budoval trasu C a část trasy B Metra jako strojník betonového čerpadla Schwing se zákazem finančních odměn. S tímto čerpadlem byla pracovní doba kolem 300 hod. měsíčně běžná. Od roku 1975 do roku 1990 jsem pracoval ve firmě Výstavba dolů uranového průmyslu (dnes Subterra) jako řidič nakladačů, bagrů a buldozerů. Když jsem se vracel na fakultu, měl jsem za sebou pouze 8 let práce vysokoškolského učitele, zato 20 let v dělnických profesích.

A návrat na katedru po dvou desetiletích? Vrátil ses v době, kdy se obor výchova a vzdělávání dospělých přetvářel na andragogiku.

Návrat nebyl snadný. Ztratil jsem kontakt s oborem, což už se plnohodnotně asi nedalo dohonit, dělnická profese vám změní slovník a přestanete si být jisti, zda zvládnete akademické prostředí, a navíc někteří pracovníci fakulty sledují, zda nedržíte za zády sekyru k jejich likvidaci. Prvá výše uvedená obava byla namístě, ostatní – alespoň dle mých poznatků – ne. Pro mne překvapivě jsem byl např. zvolen místopředsedou a posléze dvakrát předsedou Akademického senátu.

Katedra byla v době návratu spíše ideologické než vědecké pracoviště a jeho pověst na fakultě byla mizerná.

Její pověsti nepřispěly ani takové příhody, jako zkušenost PhDr. Šiklové, která ve zkouškovém období roku 1990 potkala u dveří naší katedry čekajícího na zkoušku, jímž byl pracovník StB, který ji v době normalizace vyslýchal.

Na katedru jsme se vrátili tři: PhDr. Doktorová, PhDr. Nakonečný a já. Ze „starých známých“ z doby před okupací zde zůstali PhDr. Hartl, PhDr. Vymazal a doc. Škoda.

V té době jsme měli dvě andragogické katedry – Pražskou a Olomouckou. Olomoucká od počátků spolupracovala s AIVD, a účastnila se různých akcí, zatímco Pražská byla vysloveně „akademická“. V čem to bylo?

Je pravda, že olomoucká katedra byla díky. doc Jochmannovi (který se po letech vrátil z meliorací, kam byl nasazen) podstatně aktivnější především směrem ven. „Zakuklení“ do sebe bylo u nás způsobeno dle mého názoru několika faktory:

Katedra musela dost dlouho bojovat o holou existenci na fakultě – byly silné tendence ji zrušit (musím konstatovat, že v tomto boji jsi nám, tehdy jako pracovník ministerstva, výrazně pomohl).
Katedra se musela zbavit několika zkompromitovaných pracovníků a nebylo to snadné.
Katedra musela zformulovat svůj nový obsah (kromě andragogiky přibrala  obor Personální řízení, PhDr.Šiklová k nám přiřadila nový obor Sociální práce) a hledaly se obsahové styčné body. Posléze se katedra vydělila jako samostatná, s přejmenováním na Katedru andragogiky a personálního řízení, což bylo obhájeno před Vědeckou radou fakulty.
Vedoucím katedry se stal PhDr. Nakonečný, který svou odbornou autoritou katedru do jisté míry zaštitoval, ale věnoval se hlavně psaní a publikování především psychologické odborné literatury, což v době normalizace nemohl.    

Situace katedry se postupně stabilizovala a zejména po jmenování Dr. Milana Beneše (nyní doc.) do funkce vedoucího katedry vstoupila katedra aktivně do spolupráce s katedrou v Olomouci a s oběma katedrami slovenskými (Bratislava, Prešov). Zvláště užitečná byla pravidelná pracovní setkání pracovníků všech čtyř kateder, kde se v roli hostitele jednotlivé katedry střídaly. K vymanění naší katedry z ulity přispělo i to, že jsme se my dva jednou v Olomouci setkali. Za úspěšnou aktivitu katedry považuji též zavedení placeného distančního studia oboru (od roku 1994), které umožňovalo absolventům po úspěšném vykonání přijímacích zkoušek pokračovat v řádném bakalářském a magisterském studiu. Já jsem na katedře až do r. 2010 vyučoval sociální psychologii, sociální komunikaci a sociotechniku.

A na závěr ještě otázku „na tělo“. Na katedře se říkalo, že ani nemusíš moc učit. Že kluky utáhneš svým chlapáckých vzezřením a holky svým sonorním hlasem. Ale to asi byly pomluvy, že?

Tvoje otázka „na tělo“ směřuje na tělo notně věkem zchátralé. Myslím, že tvrzení o dosahování úspěchu v akademickém světě nějakými fyzickými přednostmi je opravdu spíše ze zóny pomluv. To bych v posledních letech svého působení na katedře musel nutně ztroskotat. Pokud snad kdysi existovaly nějaké fyzické přednosti, ztratily se v mlze času. Já jsem si byl již na počátku akademické kariéry vědom toho, že vládnu spíše ústním než písemným projevem. A poněvadž profesor Hyhlík byl výborných řečníkem, učil jsem se tomuto umění především od něho. Pravdou je, že se občas setkávám se svými studenty z let šedesátých a musím chlubivě konstatovat, že na mé přednášky vzpomínají pochvalně, aniž ode mne potřebují zápočet či zkoušku, a není to, doufám, jen výsledek úcty ke stáří. A když jsem na katedře skončil – nikoliv z vlastní vůle – měl jsem k dispozici čerstvé výsledky anonymní ankety hodnocení výuky jednotlivých učitelů studenty a s potěšením jsem zjistil, že důvodem neprodloužení smlouvy nebyla stařecká demence.

Tak svět chodí a myslím, že tuto zkušenost nemáme jen my dva nostalgičtí staříci.

Autor: Zdeněk Palán, čestný prezident AIVD ČR

Původní zdroj: Andragogika v praxi. Odborný čtvrtetník pro vzdělávání a rozvoj dospělých 9/2016. Praha: AIVD ČR, 2016.

Autor/ři zdroje: 
Zdeněk Palán
Datum zveřejnění:
Čtvrtek, 8 Březen, 2018
Jazyk dokumentu
Typ zdroje: 
Články
Země:
Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn