Vzdělání vnímám jako lásku k životu



Dominik Lipovský je mladý profesionál, který se věnuje vzdělávání a mezinárodní spolupráci, aktuálně působí v Domě zahraniční spolupráce v Praze. Aktivně se angažuje v hnutí Otevřeno, které podporuje inovace ve vzdělávání. Ve volném čase se věnuje divadlu, které obohacuje jeho profesní i osobní rozvoj.
Dominiku, mohl byste se krátce představit a popsat svou vzdělávací a profesní cestu životem?
Ahoj. Jsem Dominik. Mám rád oceán, majáky a neformální a hravé jednání. Můj mozek je nejšťastnější, když zažívá dobrý umělecký zážitek nebo se učí nový jazyk.
Pocházím ze Zlína. Na Univerzitě Palackého jsem vystudoval bakaláře z Mediálních studií - Žurnalistiky a poté magistra Španělské filologie se specializací na Latinskou Ameriku. Zároveň jsem zájmem tíhnul ke vzdělávání a od počátku studií se angažoval v hnutí Otevřeno. Díky němu jsem se dostal k psaní pro e-zín Perpetuum od Scio a Učitelský měsíčník. A taky své první pořádné pracovní zkušenosti jako vedoucí studentského programu v již zmíněném Otevřenu.
Nyní žiju v Praze a pracuju v Domě zahraniční spolupráce (DZS) na pozici referenta celoevropské sítě ministerstev školství European Schoolnet. Mé další studijní plány se zatím stáčejí směrem k psychologii, psychoterapii či kognitivním vědám.
Jak Vám studium žurnalistiky a španělského jazyka pomohlo dostat se k Vaší současné profesní dráze a jak konkrétně využíváte tyto dovednosti v práci?
Žurnalistika, respektive mediální studia, mi pomohla lépe rozumět světu, v němž žijeme a kriticky na něj nahlížet. Vliv na mou profesní dráhu měla spíš díky mé gravitaci ke vzdělávacímu sektoru, jak popisuju výše. Španělská filologie mi dala další jazyk, krásný kulturní přehled a přímořský erasmový pobyt. Tedy nějaký mezinárodní přesah, který mi pomohl dostat se do DZS.
Ale zamýšlím-li se nad tím, co je to, co mi nyní v práci pomáhá, tak je to – a myslím, že v tom je nějaké poučení – spíš moje neformální vzdělávací cesta. Tedy Otevřeno a média, pro něž jsem psal. Díky těmto zkušenostem vidím do vzdělávací politiky, inovací v oblasti pedagogiky a didaktiky. Nebo divadlo, které mi dalo hodně v oblastech prezentování, lektorování a mezilidských vztahů, zkrátka, jak se moderně říká, soft skills.
Co Vás vedlo k zapojení do Otevřeno a jak vnímáte jeho vliv na české vzdělávání?
Během střední jsem zažil spoustu neformálního vzdělávání a přestávalo mi stačit to formální. Začala mě zajímat jeho proměna. Zároveň, jak jsem pronikal do její teorie, se mi jevilo čím dál jasnějším, jak moc vzdělávání lidi ovlivňuje a v důsledku pak celou společnost.
Začal jsem se tím trochu zabývat a sledovat různé české iniciativy, mezi nimi EDUin, který na svých stránkách inzeroval hnutí Otevřeno a možnost se do něj zapojit. Tak jsem lidem z Otevřena napsal formální e-mail s motivačním dopisem, abych následně zjistil, že je to neformální parta mladých studentů z pedagogických fakult – ovšem s velkými schopnostmi a zájmem!
A nepopiratelným vlivem na vzdělávání. Budu v Otevřenu teď osmým rokem, za tu dobu řádně vyrostlo, profesionalizovalo se. Získalo pozici v české vzdělávací politice, díky podpoře nadací realizovalo inovativní projekty na pedagogických fakultách za miliony korun a pomohlo nastartovat právě probíhající reformu učitelské přípravy.
Pro mě bude ale asi v základě vždy o skupině studentů učitelství, kteří mají chuť být dětem co nejlepšími učiteli a přelévat svou energii do ostatních. A chtějí, aby se „všechny děti učily naplno a s radostí“ (výňatek z vize Otevřena – pozn. redaktora). Letos jsme mu spolu s kolegy z Předsednictva zvolili nové vedení, tak se na pokračování tohohle dobrodružství upřímně těším.
V Otevřenu a ve svých článcích podporujete inovace ve vzdělávání. Jaké konkrétní metody nebo nástroje byste doporučil pro vzdělávání dospělých v ČR?
Není to moje primární oblast, tak to vztáhnu k vlastnímu vzdělávání. Na začátek chci říct, že možností je sice milion, ale času, pozornosti a motivace se často nedostává, tak prosím aplikujme metodu cukrového biče, tedy dávejme si vysoké cíle, ale mysleme při tom na své potřeby.
Ještě než se dostanu ke konkrétním metodám či zdrojům, rád bych sdílel, že co mně dává do učení velký pohon, je, že vnímám vzdělávání jako lásku k životu a jeho plný prožitek spíš než jako nějaký pragmatický nástroj. Snažím se nicméně držet princip konvergence - jít do šíře, ale tak, aby se mé zájmy někde spojily.
Ke konkrétním metodám: internet je samozřejmě skvělý zdroj, bohužel zamořený reklamou a všelijakým paskvilem, člověk proto musí vědět, kde hledat. Já můžu doporučit například platformu Khan Academy s hromadou kurzů na spoustu témat, TED talky nebo klidně i Wikipedii.
Samozřejmě, pokud má člověk velkou vůli a je cílevědomý, najde spoustu dobrého obsahu třeba i na Facebooku, Youtube či Instagramu, ale tam je velké riziko, že - mimo jiné vlivem algoritmu - skončíte u nějakého levného kybercukru. Osobně je nevyužívám.
Online aktivity ovšem postrádají sociální rozměr a ten vnímám jako velký motivátor. Mám štěstí, že kolem sebe mám lidi, kteří mají podobné zájmy. Moje rada zřejmě je: Pokud takové lidi nemáte, buďte odvážní a najděte je. Objevte akci na téma, které vás zajímá nebo ji sami uspořádejte. Vytvořte vzdělávací komunitu.
V rámci Otevřena jste pracoval se studenty i pedagogy - co Vám tato zkušenost přinesla pro osobní růst a pohled na vzdělávání?
V oblasti osobního růstu mi přinesla obrovskou pokoru. K vedení lidí a projektů, které vyžadují důslednost a odpovědnost. Uvědomění si toho, jak je pro funkčnost jakéhokoliv podniku důležitá systémovost a s ní spojené technické věci, administrativa a formality. Což jsou věci, které jsem dřív spíše nenáviděl. Vůli a odvahu stát si za svým.
Rozvinula také můj pohled na vzdělávání. Upevnila ve mně myšlenku, že učitel učí primárně žáka, sekundárně předmět. Tedy, že primárně je potřeba, aby byl učitel lidsky zdatný, sekundárně, aby byl expertem v oboru. Rozvinula ve mně myšlenky demokracie ve škole a důležitost vnitřní motivace pro kvalitní učení, která může stejně tak vycházet z toho, že žáci vnímají něco jako zábavné, tak i že něco vnímají jako nezbytné či důležité pro život. Dala mi vhled do inovativních pedagogických přístupů a metod, a zároveň je přiměla i zpochybnit.
V České republice je stále velké procento dospělých, kteří nejsou zapojeni do žádné formy dalšího vzdělávání. Co si myslíte, že je hlavní bariéra a jak ji lze překonat?
Teď se asi bavíme o formálním dalším vzdělávání, protože například vařit podle kuchařky taky znamená vzdělávat se, jen informálně. Já vidím bariéru v času a motivaci. Pokud člověk nemá čas, těžko se bude dál vzdělávat. Co se motivace týče, může vycházet z nějakého zájmu nebo pocitu užitku. Překážkou ve formálním vzdělání mohou být taky peníze. Já mám to štěstí, že můj zaměstnavatel o mé vzdělávání stojí a přispívá mi na lekce francouzštiny.
Těžko radit pro velké procento případů, o nichž nic nevím. Co může udělat člověk sám je hledat příležitost a vnímat vzdělávání jako obohacení vlastního života. Co může udělat stát či zaměstnavatel je takovou příležitost nabízet. Atraktivně a dostupně.
Jak přenášíte zkušenosti z evropských projektů do své práce v českém prostředí?
Jednou ročně pořádám za program European Schoolnet v Česku prezenční akci, loni to bylo v Olomouci a týkala se gamifikace ve vzdělávání. Buduji síť kontaktů v oblasti vzdělávací politiky a českých škol, výstupy šířím taky v rámci Otevřena.
Občas jde o koordinovanější propagaci, například při šíření případových studií o digitální strategii školy, kterým jsem se věnoval minulý rok, občas jde spíš o neformální inspiraci.
Na jedné lucemburské škole jsem například viděl předmět, kde učitel společně s dětmi probírá kognitivní a psychologické zásady učení a různé strategie, jak se učit. Přijde mi to super, tak to zmiňuju, kde můžu.
Jaké dovednosti považujete za nejdůležitější pro úspěšnou spolupráci mezi učiteli na mezinárodní úrovni?
Kdysi jsem si pobaveně uvědomil, že jsem pracoval se studenty učitelství a teď pracuji s “učiteli ve výslužbě”. Mí kolegové z ministerstev, univerzit a jiných orgánů totiž velmi často mají učitelskou historii. Jak jsem říkal v jiném rozhovoru, učitel je dost specifický živočišný druh a mám pocit, že se to projevuje i v kultuře spolupráce mezi nimi, ačkoliv jsou to lidé z různých zemí.
Co to znamená? Libují v brainstormingu, aktivizačních metodách, využití flip-chartů, lístečků, umí diskutovat a naslouchat, cení si smyslu pro humor a vzdělanosti, jsou výmluvní, charakterní a mají smysl pro péči, protože učitel je pomáhající profese.
Namísto dovednosti jmenuji spíše postoj, kterým je otevřenost. Vůči jiným myšlenkám, přístupům, ale i formě jednání. V některých kulturách je například normální skákat si do řeči, v jiných ne. Umět nebrat si to osobně a přizpůsobit svou komunikaci druhé straně, to je dovednost. Stejně jako schopnost improvizovat, kriticky myslet a komunikovat.
Máte široký kulturní zájem - od knih a divadelních her, přes hudbu po videohry. Mohl byste se podělit o něco konkrétního, co Vás v poslední době zaujalo a inspirovalo?
V poslední době mne inspiroval třeba kamarád, který si domů pořídil 3D tiskárnu a kromě různých hravých experimentů si na ní tiskne praktické věci jako kufřík na nářadí, nebo pomůcku k rolování zubní pasty. Ne že bych si ji hned koupil taky, ale přijde mi úžasné, že si do skříni v bytě dal 3D tiskárnu a vyrábí praktické věci.
Váš zájem o kulturu a kreativní aktivity by mohl inspirovat nové formy vzdělávacích projektů. Jak byste navrhl začlenit kreativní prvky, jako je literatura nebo divadlo, do vzdělávání dospělých?
Vždycky bych vycházel z konkrétního případu. Ale když se zamyslím obecně: literární tvorba je schopností reflektovat, uchopovat vnitřní i vnější svět. Myslím, že to je prospěšné pro každého a lze díky tomu tvořit postoje a vztahy k abstraktním tématům jako je školství nebo stát. To znamená, kreativní psaní v rámci učícího procesu vůbec není na školu. Musí to být ale přínosné hlavně pro učícího se a do určité míry svobodné. Nikoliv plnění předem jasně dané formy, to kreativitu zabíjí.
Divadlo má spoustu užitečných dimenzí. Jednou z nich je improvizace a hravost. Něco, co u dospělých občas zakrňuje, avšak nemizí a je možné to, například různými divadelními aktivitami, oživit. Takové aktivity jsou skvělým nástrojem pro učitele v oblasti práce s kolektivem, seznamování, spolupráce, sociometrie a tak různě.
Umí zprostředkovat učení zážitkem, které je hlavně v prvotních fázích vzdělávání důležité ať jsme dospělí nebo děti. V jazykovém vzdělávání už je běžné využívat různých role-play a podobně aktivizačních metod. Je to mnohem zajímavější než powerpoint.
Co se týče jiných typů literatury, počítačové hry tvořit neumím, ale věřím v jejich velký vzdělávací potenciál. A film - to je taky zábava. Proč nezpracovat nějaké téma v rámci vzdělávání tím, že o něm natočíme dokument? Všechno tohle ovšem vyžaduje nějaké vnitřní nastavení člověka, který je otevřený dělat věci jinak, kreativně, ale třeba i náročněji a víc aktivně. Nechtít si to jen “odsedět”.
Jaké schopnosti, které jste získal na divadelním jevišti, jste dokázal přenést do své profesní dráhy nebo osobního rozvoje?
Divadlo je o citlivosti a sebeuvědomění. Ty dvě věci se sebou úzce souvisí. Citlivost vůči komunikačním podnětům druhých, citům a potřebám druhých je spojena s tím, jak si dovedeme tyto věci uvědomovat u sebe. Tohle mě, myslím, divadlo naučilo a to se může škola učit od něj.
Jak se to u mě projevuje nyní? Dokážu komunikovat nepříjemné téma, zvládnout konflikt, uvolnit atmosféru vtipem a vědět, kdy je lepší atmosféru neuvolňovat. Mám určité prezentační dovednosti, nebojím se zeptat a improvizovat řešení, když je to potřeba. Takzvané soft-skills. Těžce se to popisuje a těžce se hledají přímé čáry mezi tím, co jsem zažil na jevišti a co teď umím. Taky jsem člověk, ne superman, takže občas ujedu.
Ale odstoupím-li od té profesní roviny, divadlo je hlavně důvodem, proč mám dnes přátele na celý život. Takové, s nimiž dovedu sdílet téměř cokoliv.
Děkuji za rozhovor.
