chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektronická platforma pro vzdělávání dospělých v Evropě

 
 

Blog

Výuka za pomoci expertů. Kdy ztrácí cvičení svůj účinek?

08/08/2019
by Daniela Krtičková
Jazyk: CS
Document available also in: PL DE FR

[Auf der Straße:] Entschuldigen Sie. Wie komme ich zur Philharmonie?
- Sie müssen üben, üben und nochmals üben!

 

Učení je výsledkem procvičování. Vícečetné opakování stejné činnosti, řešení určitého problému a opětovné pročítání  stejných textů zapříčiňuje to, že jsme při řešení různých úkolů efektivní, pokud toto vykonáváme plynule a že při něm děláme méně chyb. Přitom je jedno jisté: při výběru libovolných odborných sil od klempířů po neurochirurgy, věří většina lidí té zkušenější osobě.

Vztahy mezi zkušeností a efektivitou nejsou až tak zřejmé. Zaprvé známe všichni osoby, které i přes dlouholeté zkušenosti nejsou ve svém oboru odborníky. Zadruhé, jak dokládají psychologické studie,  toto není výjimka z pravidel. Porovnáním efektivity skupiny s různým odborným zaměřením (ve studii citované Ericcsonem: například mezi zkušeným programátorem a studentem informatiky, zkušeným a začínajícím finančním poradcem, klinickým psychologem s krátkou a dlouhou praxí) se nedá vyvodit, že zkušenější odborníci umí svoji práci dělat lépe.  Delší odborná zkušenost je pouze jedním z doprovodných ne však bezpodmínečně nutných znaků sebedůvěry.  Kromě toho spočívá riziko v zajetí do navyklých kolejí – nadměrné vazby na určitá schémata a strategie řešení problémů.

Jinými slovy, ačkoliv je rozdíl mezi absolutním laikem a tím, kdo již nasbíral nějaké zkušenosti, zřejmý a jednoznačný, tak už takový rozdíl není mezi začátečníkem a zkušenějším odborníkem.  Obecně řečeno mohou světoznámý odborník  a druhořadý „břídil“ disponovat stejnými odbornými zkušenostmi a stejným počtem hodin praxe. Čím se tedy tyto osoby liší? A můžeme tyto poznatky využít při plánování rozvoje zkušeností?

Učební mechanismy

Jedna možnost vysvětlení tohoto rozdílu je založena na klasickém modelu Johna Andersonsona pro zprostředkování zkušeností. Podle tohoto pohledu může být proces rozdělen do tří jasně odlišných fází:

● Během deklarativní fáze sbírají lidé poznatky o rozvoji schopností a pokoušejí se tyto poznatky zasadit do návodu použití. Dodržování postupu je ale velmi namáhavé a účinek příliš pomalý a náchylný k chybám.

●Během fáze kompilace poznatků se lidé učí, jak využít v praxi dříve zpracovaná pravidla. Přitom jsou aktivizovány dva důležité mechanismy: kompozice (spojení více procesů do jednoho) a automatizace, která spočívá v redukci vědomé kontroly opakujících se  dílků zkušeností. Díky kompozici  a automatizaci je využití průběhu dějů rychlejší, bezchybnější a vyžaduje méně pozornosti.

● Během fáze pokračování je tato schopnost zautomatizována a postupně využívána s menším úsilím. Na druhé straně zde také probíhá proces souladu, který se řídí přesnými schématy. Tyto podléhají generalizaci (zevšeobecnění různých druhů podmínek) a diferenciaci (přizpůsobení se různým kontextům).

Co je přitom důležité? Musíme si uvědomit, že učení se v kompilační fázi v tomto modelu vyžaduje jiné podmínky než učení ve fázi procedurální. Automatizace je výsledkem několika opakování. Další zkušenosti stejného druhu jsou přitom nápomocné – přispívají ke zvýšení plynulosti, k vymezení počtu chyb  a zatížení pozornosti. Cena za to ale je určité zatížení (automatické, nereflektivní využití schémat). Na druhé straně je v procedurální fázi důležité „nakrmit“ vznikající schémata opakujícími se výzvami.  Množství získaných zkušeností zde není tak podstatné jako jejich kvalita, nevyjímaje ani extrémní faktory, dále také způsob pozornosti, které cvičení věnujeme.

Díky tomu dojdeme k možné podstatě ukončení vývoje – podstatě, kvůli které mnoho zkušených lidí disponuje obzvláště vysokým počtem schopností v souvislosti se zkušenostmi. Tito lidé se učili intenzivně, až se jim podařilo vytvořit si schémata, která jsou „dost dobrá“ a časem je zautomatizovali. Chybí jim ale mnohočetnost zkušeností a schopnost sladit aplikovaná schémata. Toto není ale jediný případ a ani následující léta praxe na tom nic nezmění.

Závěrečná shrnutí expertů na vzdělávání

Díky pochopení učebních mechanismů se zde dají najít minimálně dva velmi praktické závěry. V první řadě je jednodušší porozumět tomu, že lidé, kteří již posbírali nějaké zkušenosti, stále ještě vyžadují podporu při vlastním rozvoji – v jisté míře dokonce více než začátečníci. Proč? Začátečníci, kteří převezmou v práci nějaký úkol, se rozvíjejí už jen pouhou změnou. Díky minimálnímu poučení,  díky možnosti pozorování spolupracovníků se dají očekávat pokroky. Přinejmenším do určitého stupně. Překročení tohoto stupně je však zcela odlišná věc. To vyžaduje buď vědomé úsilí na straně učícího se nebo systematickou podporu jiné osoby a zpětnou vazbu – pravděpodobně však oboje.

Kromě toho by se měly rozvojové programy měnit podle pokroku účastníků. Nejde jen o to odhadnout obtížnost – to je zřejmé i bez znalosti psychologie. Zajímavější je role úloh, cvičení a příkladů, které vycházejí z nějakého schématu a jsou příliš komplexní, neobvyklé a hraniční a dají se řešit díky použití jednoduchých nástrojů, které jsme se naučili v předchozí fázi. Správný výběr zkušeností musí být doprovázen zaměřením pozornosti. Pokud toto chybí, může dojít k přehlédnutí určitých nuancí úloh.  Kouči, kteří se věnují vzdělávání expertů na vzdělávání, vyžadují tedy menší skupinky, více času a především připravenost účastníků překračovat univerzální a obecně nastavená řešení.

 

Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn