Přeloženo z angličtiny, 24.6.2021

Pro vzdělávání jsou to těžké časy. Vzpomeňte si na březen 2020, kdy 1,5 miliardy žáků na celém světě najednou nemohlo chodit do školy. Mnoho lidí přešlo na distanční vzdělávání, ale to nekompenzovalo sociální funkci, kterou školy také poskytují. Sociální wellbeing žáků a studentů poklesl a zranitelné skupiny zasáhl ještě více. Učitelé byli schopni některým z těchto potřeb vyhovět, ale sami se museli vypořádat s prudkou změnou výuky. Už nestačilo být dobrým učitelem, museli se stát dobrými kouči a mentory a také pochopit, jak se různí studenti učí na různých místech a v různých situacích. Zároveň se najednou objevilo mnoho opravdu zajímavých inovací, a to nejen v technologické oblasti.

Viděli jsme spoustu sociálních inovací, reorganizaci lidí, prostoru, času a technologií inovativními způsoby. Budeme na tom za 20 let díky této krizi lépe nebo hůře? Tuto otázku jsme položili Andreasovi Schleicherovi, řediteli pro vzdělávání a dovednosti v OECD, který nedávno představil 4 scénáře budoucnosti školní docházky.

Bude mít podle vás pandemie a související krize pro nás za 20 let dobré nebo špatné důsledky?

To je opravdu těžké říct. V dnešní době se pandemií zabývá každý. Pandemie nás ale ze všeho nejvíce naučila, že budoucnost je vždy překvapivá. Změna klimatu nás pravděpodobně zasáhne ještě více a je ve skutečnosti docela předvídatelná. Stačí otevřít okno, uvidíte, že se blíží. Přemýšlejte o umělé inteligenci. Ta bude to mít obrovský vliv na to, jak žijeme, jak se socializujeme, jak řídíme naše vzdělávací systémy. Jak jinak nás může budoucnost překvapit? Pomyslete na ekonomické otřesy, útoky na data, přírodní katastrofy, kybernetické války, výpadky energie... abychom jmenovali jen několik. Nemyslím si, že by někdo opravdu věděl, jak nás to ovlivní a formuje. Existuje spousta různých trendů, které musíme sledovat. Moje kolegyně Tracey Burns tyto trendy analyzovala a je úžasné, kolik jich je důležitých pro budoucnost vzdělávání.

Ale mnoho z těchto témat je již součástí školních osnov ve většině zemí?

Pro změnu klimatu to jistě platí. Přibližně 90% škol tvrdí, že to nějakým způsobem řeší. Podle PISA průzkumu mladým lidem na těchto otázkách záleží. Dvě třetiny říkají, že se snaží snížit spotřebu energií. Polovina z nich tvrdí, že při výběru produktů bere v úvahu etické nebo ekologické důvody, i když jsou o něco dražší. Ve skutečnosti existuje mnoho mladých lidí, kteří chtějí něco změnit. 80% všech studentů říká, že „péče o globální prostředí“ je opravdu důležitá. Na otázku, zda mají pocit, že s tím mohou něco udělat, však většině mladých lidí zbývá pocit nedostatku zmocnění. Mluví o těchto předmětech ve škole, chtějí něco změnit, ale naše vzdělávací systémy nenechávají prostor pro vnímání toho, že mladí lidé ve skutečnosti mohou něco změnit, nebo že jejich chování ovlivní dění jinde nebo pro ostatní lidi. Musíme pracovat na tom, abychom zvýšili odolnost našich vzdělávacích systémů.

OECD rovněž zkoumala, zda jsou mladí lidé přizpůsobiví?

Opravdu, a viděli jsme, že v některých velmi úspěšných vzdělávacích systémech podle jejich skóre PISA pro matematiku a přírodní vědy (jako např. ve Vietnamu nebo Macau) se musí ještě hodně naučit, pokud jde o kapacitu nebo ochotu mladých lidí být otevřeni změnám, přijímat novinky, předvídat atd. Otevřenost vůči změnám, odolnost nepřichází jen jako vedlejší produkt matematiky a přírodních věd. To nás inspirovalo k tomu, abychom se podrobněji podívali na scénáře, jak by mohla vypadat budoucnost vzdělávání.

První scénář je „status quo“. Jak byste popsal tento scénář a jak je pravděpodobné, že se stane realitou v budoucnosti?

"Status quo" je o tom pokračovat, navzdory všem narušením, která se kolem nás dějí. Učitelé budou vyučovat, studenti se budou učit. Účast na formálním vzdělávání se stále zvyšuje. Mezinárodní spolupráce a technologický pokrok podpoří více individualizovanou výuku, ale školní struktury a procesy zůstávají. Není divu, že status quo má mnoho příznivců. Pokud o tom přemýšlíte, všichni podporují změnu ve vzdělávání všude, kromě svých vlastních dětí. I ti, kdo podporují reformy, často změní názor, když pochopí, co pro ně změna znamená. Pro tvůrce politik je to opravdu těžké. Pokud chcete něco změnit, je nutné investovat. Změny jsou velmi viditelné, ale není jasné, jaké budou výsledky. Náklady a přínosy jsou velmi nejisté. Když se podíváte na naše vzdělávací systémy, uvidíte, že jsou velmi komplikované. Existuje mnoho hlasů, mnoho zúčastněných stran, mnoho vrstev. Takže něco změnit je opravdu těžké. Jako tvůrce politik můžete snadno prohrát volby, když se něco pokazí. Protože trvá dlouho, než nápady povedou k lepším výsledkům. Také nemáme silný podpůrný ekosystém kolem vzdělávání. Nemáme jakýsi „vzdělávací průmysl“ jako ve zdravotnictví a výzkum je často oddělený od skutečných potřeb ve skutečných učebnách. Učitelé a vzdělávací systémy jsou víceméně sami. To je realita, to je obtíž.

Svět se stále mění. Naše realita se rychle změnila, následovaly i vzdělávací systémy?

Ne tak moc. Stačí se podívat na způsob, jakým nakládáme s informacemi. Náš poslední průzkum PISA ukázal, že pouze 1 z 10 mladých lidí ve věku 15 let dokáže spolehlivě odlišit fakt od názoru nebo komentáře, když je kontext komplikovanější. A to ve světě, kde je navigace v nejednoznačnosti tak důležitá. Technologie spojuje nás všechny, ale zároveň nás spojuje s lidmi, kteří myslí jako my, vypadají jako my, dělají stejnou práci atd. Ve skutečnosti je pro mladé lidi těžší rozeznat skutečnost od fikce, protože žijí v polarizované společnosti, neinformovaní o protichůdných argumentech. Realita se tedy mění a současný stav v našem vzdělávacím systému v nich zanechá velké otazníky. Proto může nastat další scénář. V tomto scénáři naše tradiční školní systémy jednoho dne zhroutí pod tlakem zrychlení změn a vzdělávání bude realizováno externě. Samotná společnost se bude více přímo zapojovat do vzdělávání. Učení bude probíhat prostřednictvím rozmanitějších, privatizovaných a flexibilních dohod s digitální technologií jako klíčovou hnací silou. Lidé v zásadě půjdou hledat svá vlastní řešení a najdou je v digitálním světě. Zde je také zapojeno mnoho hráčů a učitelé budou muset převzít mnohem rozmanitější roli. Musíme však zvážit, jak bude zajištěna soudržnost v tomto roztříštěném světě příležitostí. Jak sladíme inovace s vlastním kapitálem? To jsou velké otázky.

Máte představu o tom, jak vidí budoucnost výuky v jednotlivých zemích?

Uprostřed pandemie, v květnu 2020, jsme položili stejnou otázku. Je zajímavé vidět, že asi 22% škol předpokládalo, že se vrátí do stejného stavu. Polovina z nich si myslí, že přejdeme k hybridnímu modelu výuky a učení ve třídě, a to nejen z důvodu pandemie, ale také proto, že si vyzkoušely výhody takového systému. Bylo vytvořeno, přizpůsobeno a rozšířeno mnoho online a distančního vzdělávání a dalších inovativních přístupů, jako je rozšířená realita, virtuální realita a umělá inteligence. Ve skutečnosti to otevírá velké příležitosti. Vzpomeňte si na to, když budete studovat matematiku na počítači, ten počítač zjistí, jak studujete, co vás zajímá, co vás nudí, v čem jste dobří, v čem se musíte zlepšit. Díky tomu může být vaše učení mnohem rozdrobenější, mnohem adaptivnější a interaktivnější. Existují úžasné možnosti. Jen pomyslete na hodnocení a zkoušky. Jednou z nejtragičtějších chyb, kterých se vzdělávání za posledních 200 let dopustilo, je oddělení výuky od hodnocení. Učíme se a učíme se a učíme se a pak jednoho dne někdo přijde a řekne: teď mi řekni všechno. Budoucnost je o integraci učení a hodnocení a technologie bude hnacím motorem i zprostředkovatelem tohoto hodnocení. Budete lépe rozumět tomu, proč se učíte, a získáte zpětnou vazbu, jak se lépe učit. Učitelé také získají zpětnou vazbu, jak zefektivnit výuku. Budeme schopni provádět simulovaná hodnocení. Už nejste sami v tom, co víte ve své mysli, ale můžete skutečně komunikovat a řešit složité problémy. Bude to nový svět pohledu na výsledky učení, který se netýká pouze znalostních výsledků, ale součástí budou i sociálně-emoční výsledky.

V tomto ohledu jsou často zmiňovány také analytické metody učení?

Vím, že tam se objevuje spousta kontroverzí, např. jak sladíte volné toky dat s ochranou soukromí? Ale můžete přemýšlet o tom, jak by to mohlo změnit svět a život? Analytika učení pomáhá pedagogům přizpůsobit učení. Například senzory, systémy řízení učení a digitální aktivity studentů by mohly zjistit, jak se různí lidé učí odlišně. Díky integraci s velkými daty a analytikou učení bude možné vybudovat skutečně nová vzdělávací prostředí. Kam se v tomto scénáři dostává slovo „škola“, není tak jasné.

Jak daleko jsme od tohoto scénáře?

To vidíme z údajů TALIS 2018 kdy jsme požádali učitele, aby nám řekli o své práci a o tom, co je pro ně důležité. Dozvěděli jsme se, že méně než polovina učitelů používá denně nějaké formy technologií ve svých učebnách. Velkým překvapením je, kdo v tom skutečně zaostává: Japonsko, jedna z nejmodernějších zemí! Technologie jsou v Japonsku všude, ale učitelé na to nejsou připraveni a vzdělávací systém se před těmito tlaky dokáže docela dobře chránit. Ale je tu pohyb, pokud se podíváte na země jako Švédsko nebo Rumunsko, Izrael, Finsko, Chorvatsko. Podíl učitelů integrujících technologii se během 5 let často zdvojnásobil. Věci se pohybují, ale tento scénář je stále dost daleko od reality.

Jaký je třetí scénář?

Třetí scénář je prakticky opačný. Místo fragmentace se školy stávají centry vzdělávání ve společnosti. Školy zůstávají, ale rozmanitost a experimentování se stanou normou. Školy jsou otevřené a napojené na komunitu, která upřednostňuje stále se měnící formy učení, občanskou angažovanost a sociální inovace. Školy dokážu udržet mladé lidi uvnitř a zbytek světa venku. Možná se to změní. Ve skutečnosti v severní Evropě najdete několik opravdu zajímavých příkladů, kdy se školské systémy ve skutečnosti stávají integrátory mnoha sil ze společnosti, nikoli jen vládní službou. Tyto školy nepřekvapivě zvládají pandemii lépe díky kapacitě pružně reagovat na nové situace. Rozhodování se přijímají hlavně lokálně, v samoorganizujícím se prostředí. Je to další způsob uvažování o budoucnosti, ale ve vzdělávacích systémů je počet těchto škol ještě velmi omezený. Možná v zemích jako je např. Nizozemsko, Čečenská republika a Anglie to je možné. Existují však i jiné země - např. Turecko, Řecko nebo Švýcarsko, kde se na úrovni škol přijímá méně než 1 z 10 rozhodnutí. Stále se jedná o určitý druh průmyslového vzdělávacího systému, kde se většina rozhodnutí děje někde výše v hierarchii. Není tedy těžké si uvědomit, že je před námi ještě dlouhá cesta.

V pedagogice vidíme, že se děje totéž. V průměru napříč zeměmi OECD vidíme, že učitelé stále tráví většinu času řízením třídy a dáváním pokynů. S tím je většina učitelů celkem obeznámena: vysvětlovat studentům, co se od nich očekává, říkat jim, aby dodržovali pravidla třídy atd. Ale když se podíváte na kognitivní aktivaci, např. při zadávání úkolů, které vyžadují, aby studenti kriticky uvažovali, vidíme, že to dělá méně než 60% učitelů. Pouze 50% umožňuje studentům pracovat v malých skupinách, aby hledali řešení sami. 45% učitelů nechá studenty řešit složité úkoly a ještě méně (30%) předloží úkoly, pro které neexistuje zřejmé řešení, nebo zadá studentům úkoly, jejichž splnění vyžaduje alespoň jeden týden. Ve skutečnosti o tom bylo učení v pandemii. Studenti museli být schopni řídit své vlastní učení, stát se vlastníkem procesů, mladí lidé dostali větší volnost v tom, co se mají učit, jak se učit, kde se učit, kdy se učit. Takže ještě jednou: snadno se to říká, ale těžko realizuje.

Pak je tu poslední scénář, který se nazývá „Learn-as-you-go“. Proč takový název?

Je to proto, že jednoho dne možná bude vzdělávání probíhat všude a kdykoli a pro každého. V tomto scénáři budou tradiční cíle a funkce školní výuky zcela přepsány technologií. Rozdíl mezi formálním a informálním učením již nebude platný, protože společnost se zcela obrátí k síle techniky. Technologie a inovace se budou rozšiřovat rychlostí blesku. A infrastrukturu školství už neuvidíte, protože učení bude probíhat v jiných částech společnosti. Ale ještě jednou, nyní vidíme, že jsme na samém začátku této evoluce. Tržní kapitalizace ve vzdělávání je malá, když ji srovnáváte například se zdravotnictvím. Méně než 3% celosvětových výdajů na vzdělávání v současnosti směřují do technologií. Během krize, abych byl upřímný, byla většina technologie nasazena k zachování stávajících postupů, nikoli k jejich transformaci. Většina učitelů neučí své studenty používat takové technologie, o kterých zde mluvíme. V současné době je to víc humbuku než reality.

Kam tyto peníze jdou a odkud pocházejí?

Do roku 2025 očekáváme růst, ale přesto mluvíme o asi 6% celkových investic do vzdělávání. Vidíme, že rozšířená realita a virtuální realita rychle nabírají na rychlosti, následuje umělá inteligence a další digitální systémy učení, také robotika a trochu blockchainu pro akreditace. Pokud se podíváte na globální vzdělávací rizikový kapitál, vidíme něco zajímavého: dochází k velkému růstu, ale při bližším zkoumání zjistíte, že v roce 2014 většina inovací pocházela ze Spojených států. Když se podíváte na rok 2018, jde prakticky o Čínu. Více než 50% globálního rizikového kapitálu pro vzdělávání tedy pochází z jedné země! A to znamená, že zbytek světa příliš nesází na tento druh.

OECD popsala 4 scénáře. Dokázali bychom si jich představit víc?

Mohli bychom navrhnout nekonečnou škálu scénářů, ale hlavně bych chtěl zdůraznit, že bychom se neměli do budoucnosti dívat pouze lineárně. Nevíme, co se stane zítra nebo kde budeme za dva dny. Musíme se naučit přemýšlet o alternativní scénářích pro budoucnost a uvažovat o tom, co tyto scénáře znamenají pro cíle a fungování vzdělávání. Co znamenají pro studenty, pro organizace, pro naše struktury, pro pedagogické odborníky, pro vládu, pro politiku nebo veřejné orgány. Nejobtížnější pro vzdělávání je najít správnou rovnováhu mezi modernizací a narušením. Jak sladíme nové cíle se stávajícími strukturami? Jak budeme podporovat globálně smýšlející studenty a pedagogy, kteří jsou v současnosti lokálně zakořeněni? Jak budeme podporovat inovace a zároveň brát v úvahu velmi konzervativní povahu vzdělávání? Jak využijeme nový potenciál se stávající kapacitou, kterou máme? Jak rekonfigurujeme prostory a jak poskytneme lidem čas na vývoj vzdělávacích prostředí budoucnosti? To jsou otázky, které si musíme pokládat dnes.

Tento rozhovor byl původně publikován v holandštině na Lang Leven Leren (Long Live Learning), tcož je web podporovaný národním koordinátorem pro Evropskou agendu pro vzdělávání dospělých ve Flanders/Belgium.