chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektronická platforma pro vzdělávání dospělých v Evropě

 
 

Blog

Pedagogika divadla nově

08/08/2019
by Daniela Krtičková
Jazyk: CS
Document available also in: DE

V rámci projektu Erasmus + „Žít všestranně“ navštívily Astrid Walentin a Nicole Haring z uniT Graz (externí link) nadnárodní divadelní skupinu Hajusom (externí link) v Hamburku. Poznaly jejich práci a přitom zažily politickou a uměleckou angažovanost na nejvyšší úrovni.

V jednom rozhovoru poskytuje Ella Huck (externí link) (umělecká vedoucí spolku Hajuson) pohled na divadelní proces s mladými lidmi.

Astrid Walentin: První otázka: Jak bys popsala svůj pedagogicko - divadelní přístup?

Ella Huck: Ha, já nemám žádný pedagogicko - divadelní přístup, mám pouze divadelní přístup.  Nepracujeme zde s pedagogy, tedy někdy ano, ale my, co jsme to všechno vymyslely, tedy Dorothea Reineke a já, my jsme umělkyně. Vždycky jsme pracovaly v umělecké branži. Explicitně tedy žádní pedagogové nejsme. Já jsem získala postupem času mnoho pedagogických zkušeností, ale nemám v pedagogice žádné vzdělání, nemám ani žádný koncept. Vymyslela jsem společně s Dorotheou umělecký záměr s mládeží a mladými lidmi, kteří se u nás učí a pracují u nás, ale nemám absolutně žádné pedagogické úmysly, nýbrž se řídím intuicí, kterou přenášíme do skupin, které vedeme.

Ale je to především didaktická práce, kterou jsem se u Lecoq naučila a o kterou na hereckých školách jde především: jsem svoje vlastní autorka, píšu si svoje vlastní kousky sama. Stejně jako jsme s Dorotheou již více než před dvaceti lety pracovaly v Hajuson, tak i nyní pracujeme v podstatě v našem spolku. Pokoušíme se vést i provázet celou strukturou. My pouze nevedeme, snažíme se iniciovat a doprovázet. A vlastně žádný pedagogicko - divadelní koncept ani neexistuje. V podstatě se dá říct, že pedagogickým konceptem je to, že vlastně žádný není. Protože my se chápeme opravdu jako zvláštní a výjimečné umělkyně. Tak také chápeme i všechny lidi, kteří k nám přicházejí, protože věříme, že je zde i jiný cíl, a to vybudovat společnou produkci.

Přirozeně se během procesu objevuje mnoho sociálních dovedností, které vznikají díky praktické spolupráci, protože já nejen neočekávám, že budou lidé přesní, stejně jako Thoma a Dennis a všechny kolegyně z naší společnosti. Účinkující stejně očekávají, že budou přesní lidé, s čímž vlastně můžeme začít. Přesto to není pedagogický koncept, já jen říkám, že by prostě všichni měli chodit včas, takže jsme se na tom dohodli a všichni to dodržujeme. Ok, máme asi půl hodinku, od tři čtvrtě na pět do čtvrt na šest, ale ve čtvrt na šest začínám se všemi, kteří tady jsou a většinou jsou zde už všichni.

V podstatě se jedná o formy komunikace, které jsme společně po mnoho let rozvíjeli a samozřejmě se to neobešlo bez konfliktů. Já ale věřím, že lidé, kteří s námi po dlouhou dobu spolupracují, společně s námi rozvíjejí sociální dovednosti a intuici, jak se vzájemně respektovat a bez nějaké hierarchie společně vycházet: rovněž rovnoprávně, bez násilí, pomocí nenásilné komunikace. To vše je obsaženo v uměleckém procesu. A díky tomu, že existuje tento umělecký cíl, nejedná se nikdy o pedagogický záměr. Nikdo nemá nikdy pocit, že bych ho chtěla něco učit, protože to ani neznají nebo nevědí a protože jsou lační po pomoci.

Lidé, kteří přicházejí, to nejsou ti, kteří touží po nějaké pomoci, nýbrž my vyhledáváme ty, kteří nám mohou přinést něco nového. My získáváme naši sílu díky různým perspektivám, které do naší společnosti přinášíme a dáváme dohromady v našem centru. To v praxi znamená, že každý člověk nám přináší svoji sílu a my jim pomáháme něco dělat. Lidé nám pomáhají budovat skvělou věc. A nikdo zde není posuzován na základě nějakého pedagogického zkoumání. Ostatně již od začátku to bylo náš lidský přístup, domnívám se, tedy já bych to definovala jako lidský přístup. To znamená to, že jsme lidem pomáhali například s papíry, chodili jsme s nimi na cizinecké úřady, bojovali jsme, demonstrovali, aby zde mohli zůstat, obstarávali jsme právníky, terapeuty, pokud to bylo třeba.

Máme obrovskou síť zařízení, které pracují pedagogicky a pokud je to potřeba, nabízejí právní pomoc, finanční pomoc a tak dále. Tuto síť jsme vybudovali jako tu nejlepší příležitost pro všechny, kteří u nás pracují. A to jsme dělali již od začátku, protože jsme to také chápali jako politickou práci, aby naši lidé – většina z nich s přistěhovaleckými zkušenostmi – většina z nich přišla do Hamburku bez rodičů, podstoupili dlouhou cestu, často přišli z válečných území, měli naši podporu. Chtěli jsme jim dát najevo, že jsou důležitou skupinou osob v naší společnosti, kterou chráníme a musíme podporovat a kterou musíme přijmout na velká jeviště a nejen v mládežnickém centru na malých pódiích. Naopak my bereme velká jeviště z Kampnagel v městském divadle a jedeme s tím na velké festivaly. Neúčastníme se jen malých mládežnických festivalů. Není to jen divadlo pro mladé, co tady děláme, není to žádná divadelní pedagogika, kterou tady provozujeme. Chápeme všechny jako umělkyně a umělce, hlavně také mladé lidi. Tady v Německou je poměrně komická situace, stejně jako možná v Rakousku. Ve Francii je to již trochu jiné, než když jsem zde před  30 lety studovala, od té doby se tu změnilo mnohé. Ale co jsem se tam naučila je: každý umí, každý produkuje umění nebo nějaké umělecké věci, ať je to umělecké řemeslo nebo něco jiného, každý se chce nějak vyjádřit. My umělci a všichni lidé se vlastně chceme vyjadřovat a hledáme proto vhodnou metodu, nějakou cestu, kanál, ať je to písemně, obrazně, ať je to pletený vzor či něco jiného, je to jedno.

Existují různé metody, jak se vyjádřit a přesně to my cítíme jako životně důležité. Dokud žijeme v nějaké společnosti nebo na nějakém místě, které stále ještě reprodukuje rozdílnost, máme pocit, že musíme stále ještě dál pokračovat v umělecké práci, abychom svými vlastní prostředky přednesli do popředí názory lidí, kteří se umí vyjadřovat jako experti. Já sama o útěku mluvit nechci. Moje babička možná, ale já sama ne. Já jsem nezažila žádnou válku, zaplaťpánbůh, ale vím díky našim účinkujícím o této záležitosti opravdu hodně. S každým dalším člověkem, který mi vypráví svůj příběh, je to stále víc šokující, co vše nás může ohrožovat - nás všechny ohrožovat.

Astrid Walentin: Otázka byla míněna takhle: pedagogicko- divadelní postoj jako postoj k hraní, jako postoj režiséra. Pokud já jako člověk pracuji se skupinou, jaký přístup – protože vždycky zde nějaký musí být – jaký přístup tedy mám?

Myslím si, že v našem životě jde o to nastolit rovnost mezi lidmi. A to je také můj přístup. A zároveň chci vystupovat proti každé formě potlačování a nerespektování jiných lidí. Dále chci vést odpor a vymýšlet nové formy. A díky bohu zde máme různé možnosti díky  těmto mnohým a velmi rozdílným skvělým lidmem rozvíjet nové vize a možná i utopie, které nejsou použitelné, ale vycházejí ze současnosti. Všude kolem jsou zaseta semínka a my je jen musíme rozšiřovat dále.  Můj přístup je, že každý, kdo jen chce, může vystupovat na jevišti. Není nic špatně a nic správně. Neděláme žádný casting. Každý a každá. Jedno odkud přichází, je jedno jestli se narodil(a) v Hamburku, má zde možnost být umělecky aktivní a pracovat s námi. Mám společný názor s Dorotheou – že vše, co v kolektivu dáme dohromady, bude přepsáno, zaznamenáno jako na videu a uchováno.

Potom se já a Dorothea vrátíme trochu zpátky, abychom vše dramaturgicky zpracovaly, podívaly se, z čeho bychom mohly vytvořit další herní situaci, improvizaci. Které téma vybereme? To necháme rozhodnout skupině. A pokud mají chuť, potom tu situaci mohou zimprovizovat. A to všechno, co dělám, bude přijato a potom rozhodujeme společně ve velmi náročném ale kolektivním procesu – to vždycky zabere víc práce, než když se jen řekne, ty budeš dělat to, ty budeš dělat tamto. Shodnout se na tom, co k tomu vlastně chci říct, aha, to je tady, možná bych to mohla vyjádřit takhle, pokud tančíš takto, co to znamená, chceš tančit sólo nebo uděláme v deseti ty stejné pohyby? Ale není to nikdy stejný pohyb, protože každý to interpretuje trochu jinak. Protože jeden zvedne nohu stranou, druhý ji zvedne nahoru. To všechno k tomu patří, protože my nejsme stejní, naše rozdílnost je tak napínavá a to je vlastně náš přístup. A věříme, že tomu budou rozumět všichni lidé, zkrátka se to musí dostat všem pod kůži.

Vlastně není nic, co bychom neuměli. Teď právě máme jednu novou produkci, kde jsme například vymysleli komplikovanou instalaci. Tady přijdou ke slovu pódioví umělci a choreografové. Ti vždycky sedí stejně jako my v kroužku s našimi lidmi a o tom nápadu diskutují. Nápady zde tryskají stejně jako u Julie, které je teprve osm let a potom to všechno zkoušíme dát dohromady. A při této instalaci jsme měli  například pocit: to nejde, to je příliš drahé, to je příliš výbušné. Potom jsme dlouho seděli a přemýšleli a přemýšleli a nyní přicházíme právě z tohoto rozhovoru a máme všichni pocit, že je to proveditelné, že to zvládneme, jen to musíme trochu poupravit. Samozřejmě takto musím upravovat všechny svoje nápady. Stejně jako to říká Julia, „ne, já budu malovat“. Dobře, co maluješ? Ok jsou to kresby do písku, my máme hromadu písku, snad i toto je jedna z možností. Jak se daří? Dobře, tady jsou některé kresby z Angoly, které jsme rešeršovali, aby mohly tyto příběhy putovat dále z generaci na generaci. A v Angole jsme dříve učili děti tomuto umění kresby, které vypadá velmi komplikovaně. A čím komplikovanější kresby jsou, tím starší potom budou lidé, kteří se z toho budou učit. A to je potom předávání příběhů, které funguje úplně jinak než naše univerzitní vzdělávání. Já pocházím z řemeslnické rodiny, a to způsobilo také určitý speciální postoj. Všechno umím dát takříkajíc dohromady. Tak jak se dávají dohromady obrovské koláže, umím já skládat všechny malé dílečky a umím všechno opravit a umím to udělat já sama. My umíme všichni udělat všechno sami. Já nejsem univerzitním studiem nijak nadšená, protože se domnívám, že zde mnohé chybí, což i slýchám často od mnohých studentů, které učím.

Máme různé semináře na univerzitách, kde vyprávíme o metodách Hajusom, vždycky s jedním vystupujícím, to já sama nikdy nedělám, protože nemohu reprezentovat skupinu, já jsem pouze jedna bílá dívka z Westfálska. Dennis, který  je z Nigerie, mluví o svém postavení ve skupině, které je docela jiné než moje postavení a mluvit o těchto rozdílech je velmi důležité. Nemluvím za Dennise, nemluvím ani za Thomase. To nemohu, ale mohu mluvit o své pozici a o postavení Dorothei. Já věřím, že mnohé chybí. Pedagogové, kteří u nás budou jednou učit – já sama náhodou vyučuji na jedné vysoké škole pro sociální práci v Rauhen Haus –tak tito pedagogové jsou, jak bych jen řekla, silní v myšlení, ale jen sotva silní na těle. Existuje také tělesný kontakt, často jsou přetíženi, pokud vykonávají určitá cvičení, která jsou pro nás v našem spolku samozřejmostí, protože si svého těla nevšímají. Přitom se přemýšlí mnohem lépe, pokud se člověk pohybuje, to je také dokázáno, to není nic nového. Vlastně se musíme pohybovat a nějak se integrovat. Můžeme být také mazaní, to je také důležité podotknout, abychom tuto práci mohli dělat, ale nesmíme zapomínat, že na tom závisí mnohé a že přirozená inteligence je spojena s tělem.

Astrid Walentin: Učení se pomocí celého těla…

Ella Huck: Ano! A je to zcela mimo diskuzi. My jsme vždycky překvapeni, že to tak v podstatě je a jsme také trochu smutní, protože si myslíme, že se tito lidé stanou pedagogy a budou také chtít poskytovat podporu a pomoc a o to se musím já osobně zasadit. Všechny jsme někdy drželi v náručí a houpali děti, aby se uklidnily a tak dále a tak dál. To mě také nejednou velmi překvapilo. Od té doby věřím, že je zde v této oblasti ve společnosti velký nedostatek. Čím více se digitalizujeme, tím více potřebujeme i tuto druhou stránku. Stejně jako staré dovednosti, které musíme znovu objevit, umístit. Nejsou jen fitness kluby, které se soustředí na vnějšek, nýbrž také opravdové schopnosti, které zahrnují energetické stavy a sílu těla. To by bylo moje velké přání, jak to ale udělat, to nevím. To musíme společně s pedagogy ještě vymyslet. Věřím ale, že k tomu máme co říct. Jsem si zcela jistá, že můj přístup je přirozený díky původu, protože jsme doma všechno dělali vlastníma rukama. Měli jsme velkou zahradu, kde jsme pěstovali zeleninu. Já sama tedy pocházím ze země. Moji rodiče také nejsou žádní studovaní lidé. Je skvělé, že se zde mohu tak produktivně realizovat.

Astrid Walentin: Dílem už jsi to zmínila, ale já bych teď položila svoji otázku přesněji. Co říkáš na to, jak se může podařit takový divadelní proces, který vy s mladými lidmi děláte?

Ella Huck:  Potřebuješ docela dost času, potřebuješ mnoho otevřenosti a schopností, aby ses mohla přizpůsobit všem. Musíš mít schopnost být intuitivní, to znamená vnímat všechny rozmanité energie v místnosti, já nevím… je to tak: stojíš před skupinou a potom cítíš, aha – ten je takový, tahle sedí tady, tahle potřebuje toto, teď zkusím trochu splynout s davem. Přesto se bavím, tedy hlavně když dělám na začátku rozcvičky na rozehřátí nebo něco takového, co většinou dělám v posledních letech. Musí to být zábavné, musí v tom být humor. Musíme se pořádně zasmát. Musíme vnímat pocit: Co nyní všichni potřebujeme? Co nám dělá dobře? Jak se může stát, že si tihle dva nerozumí?

Musíme mít velký cit rozvíjet to, co se v místnosti děje. Musíme umět lidi také pustit blíž, mít cit a hodně času a klidu na celý proces. Na jednu produkci potřebujeme minimálně rok a půl. Tento celý zatracený proces, tříměsíční projekt, to se nám moc nelíbí. Mladí lidé se rozhodli, že sem chtějí chodit a potom spolupracují na produkci a tak to musí stále pokračovat. A tak to vlastně celé vzniklo. Nejdříve jsme udělali letní tábor a potom jsme si řekli, jako že bychom teď měly přestat? První mladí lidé – Hatice Jusef Omid, to je také naše jméno- ti první řekli.: „Ahoj! Přece nemůžete přestat! To přece nejde!!“ To by také bylo nezodpovědné. To znamená, že mám zodpovědnost. Pokud pracuji s lidmi, kteří sem přicházejí a mám si s nimi vytvořit nějaký vztah, potom je nezodpovědné po třech měsících říct, že už musím jít dál, protože mám práci, za kterou dostanu 3000 eur. Samozřejmě je financování obrovský problém, celou dobu je to na nás. A je to teprve po 20 letech poprvé, co jsme dostali malou finanční podporu. Julia už vám  vyprávěla, že já jsem po 38 letech zaměstnaná. Pro svobodnou nezávislou umělkyni je to komický pocit, ale je to důležité pro strukturu, abychom měli umělecké vedení. Teď jsme také mohli zaměstnat sociálního pracovníka Farzada. Tudíž tato struktura zůstane i po té, co já nebo Dorothea odejdeme. To je hodně potřeba.

Astrid Walentin: Také by byl paradox, když se ve skupině tolik mluví o budování vztahů, aby byl s koncem kurzu také konec všech vztahů?

Ella Huck: To nejde. Tedy celé ty struktury na podporu jsou úplně k ničemu, vlastně to vůbec nefunguje, vůbec se to nevyplácí. Po třech měsících musíš vymyslet zase nový projekt. Takže my přemýšlíme a zároveň přitom pracujeme. Upřímně řečeno, tady se mnoho nezměnilo. Vyvíjí se nové hodnoty, vymýšlí se nové nápady a současně s tím i nové struktury. Ale umění  a způsob, jakým my pracujeme, se vlastně v podstatě nezměnil. Takže prostě pracuju. Samozřejmě získává naše práce můj a Dorothein rukopis. Jako odbornice si to můžeme dovolit. Ale je to vlastně pořád stejné. Máme různá témata a k tomu hledáme různé metody, jak je zpracovat. Ale také toto hledání různých metod jsme dělaly už od začátku, hned jsme měly k dispozici tanečníka, hudebního dramaturga, tedy lidi, kteří umí umělecky předvést to, co my umíme. K tomu je třeba velká otevřenost a oproti tomu síla se prosadit vůči vnějšímu světu. Říct: „Hej, lidi, to jsme my a zasloužíme si tady být.“ A bojovně vystoupit proti skupině: „ Ne, potřebujeme velké jeviště a tohle tady je příliš malé, tady to dělat nebudeme!“ Musíme mít i odvahu říct: „ Tohle dělat nebudeme.“ Asi před rokem jsme seděly před kulturní komisí a řekly jsme: „Dobře, my tedy přestaneme, když nejsou peníze, prostě přestaneme. Zavřeme dveře a Hajusom bude mrtvý.“ A to bych také udělala. To nejde, prostě musíme mít možnost pracovat. Pokud zde ta jistota není, potom už jednoduše nemůžu dál. Je také potřeba, aby byl člověk odvážný tento proces ustát a nevyhýbat se konfliktům. Také musíme znovu a zase revidovat naše vlastní představy a sami sebe inovovat. S každým novým členem souboru se musíme zase ptát: „Aha, ok, to souhlasí, na to jsem ještě nepomyslela!“ Takže jinak řečeno: „I já dělám chyby.“

Astrid Walentin: Co bys na základě svých zkušeností řekla: následuje po úspěšném procesu úspěšný výsledek, úspěšný kus? Dá se to tak říct? Jak to vidíš ty?

Ella Huck: To se nedá oddělit. Co vlastně znamená úspěšný? To je pro nás vlastně ocenění.

Astrid Walentin: Přesně.

Ella Huck: Vždycky po zkoušce doufám, že je každá zkouška povedená. A většinou jsou ty špatné zkoušky po zpětném zhodnocení vlastně dobré. Pokud je například pět lidí nemocných, jeden přijde pozdě, jsou tady jen dva lidi a ty si myslíš, že to nepůjde a najednou máš potom docela intenzivní zkoušku s těmito dvěma lidmi, tak jsi to nemohla dopředu naplánovat, protože jsi nevěděla, že budou někteří lidé nemocní. Pro mě je to všechno navzájem propojené. Vědomí, že je to všechno určeno pro veřejnost. Pro mě celý proces patří dohromady a k tomu patří i představa, že to uvidí lidé. Takže pokud pracujeme na textu, musí ti být jasné, že ho budeš večer říkat pro tři sta lidí: Chceš to, chceme to? Pokud toto děláme na scéně, znamená to, že je to určené pro lidi. Dobrý proces také znamená, že se na konci cítíme dobře jako skupina a nikdo není vyloučený. To je pro mě dobrý proces, který slučuje všechny perspektivy. Všem je jasné, co tam dělají a také všemu rozumí. Každý musí rozumět textu a cítit se zde jako doma, to je moje úloha. Pokud to mám tak jen já, je to neúspěch. Možná to potom není vidět v představení, to já nevím, o tom nemůžu ani přemýšlet, protože u nás tomu zkrátka tak není. Nikdy bychom ani nezkoušeli řídit lidi, já to zkrátka neumím oddělit. Pořád zkouším, abychom měli všichni co nejlepší zážitky a užili si skvělý proces. A pokud mají lidé špatnou náladu, potom to zkrátka nefunguje. Potom ale já jako jediná, která má zodpovědnost, přemýšlím, proč co nefunguje. A pokud jsem náhodou nepozorná, tak si toho snad všimne Dorothea. Nebo také Julia s naší tiskovou mluvčí, vedoucí produkce a scény. Jedná se o spirálu lidí, kteří se točí okolo sebe navzájem a jen v případě, že mají všichni pocit, že to funguje, potom mohu i já věřit, že to jde dobře. Protože kdyby to vzešlo jen ode mě, bylo by to značně omezené. Ale pokud se rozhodneme jako skupina, že by to takto mohlo fungovat, potom je to většinou správně.

Astrid Walentin: Pokud mají všichni dobrý pocit.

Ella Huck: Ano! Potom je to teprve správně, o tom jsem přesvědčena.

Astrid Walentin: Skvěle. Potom nezbývá než poděkovat.

Ella Huck: Rádo se stalo.

 

Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn
Refresh comments Enable auto refresh

Zobrazuje se 1 - 1 ze 1
  • Obrázek uživatele Lea Eisinger
    Sehr spannend, vielen Dank fürs teilen!