chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektronická platforma pro vzdělávání dospělých v Evropě

 
 

Blog

Paradoxy v životě člověka testujícího jazykové znalosti

11/06/2019
by Kristýna Fantová
Jazyk: CS
Document available also in: EN DE PL HU

/cs/file/language-learningLanguage Learning

Language Learning

 

Ina Ferbežar z Centra slovinštiny jako druhého a cizího jazyka sleduje, jak migranti, kteří se chtějí stát občany v hostitelské zemi mohou vidět současný systém výuky jazyků ve Slovinsku jako překážku.

 

Je slunečná sobota a zase je tu den zkoušek. V Centru slovinštiny jako druhého a cizího jazyka na Lublaňské univerzitě začínají zkoušky v 8.30. Jako zkoušející musím být dochvilná. Cestou na univerzitu přemýšlím, jak se asi právě teď cítí ti, kteří budou zkouškou procházet. Jak moc je pro ně zkouška důležitá? Jaký smysl, pokud vůbec nějaký, vidí v tom, že zkouškou procházejí? Zajímá je někdy, jak se cítím já? Vidí mě – protože tak se cítím – jako „technickou překážku“? Takovou, jaká je umístěna na slovinské jižní hranici. Překážka, se kterou velmi nesouhlasím. Jaký paradox. 

 

Občanství je výsada

Co se týče jazykových požadavků, je Slovinsko celkem restriktivní; existuje více než 100 právně závazných dokumentů, které požadavky výslovně popisují. Různými způsoby, různými formulacemi, otevřené různým interpretacím. Není jasné ani jakým postupem byly tyto požadavky definovány, ani s kým byly porovnávány. S migranty s určitou úrovní plynulosti ve slovinštině, nebo s rodilými mluvčími? Pravděpodobně platí druhá možnost - ať již to je kdokoliv a jaký „správný“ jazyk používají. Víme tedy, co požadujeme?

Schopnost komunikovat a rozumět slovinštině je jedna z podmínek získání slovinského občanství prostřednictvím naturalizace. To se mi zdá v pořádku. Občanství je koneckonců výsada, a nikoliv lidské právo a vyžadována je pouze základní úroveň schopnosti porozumění a používání jazyka; požadovaná je úroveň A2 rámce CEFR. Na rozdíl od mnoha jiných zemí EU nezkoušíme jazyk v dřívějších fázích integračního procesu a netestujeme společenské znalosti. V tomto přístupu existuje ve Slovinsku kontinuita, a to je také v pořádku. Často se totiž stává, že vlády své politiky mění. V posledních několika letech se vlády Slovinska musely věnovat jiným tématům, která byla důležitější než proces naturalizace, mimo jiné umísťování „technických překážek“, které zabrání davům migrantů překračovat slovinské hranice. Ale buďme realisti: Slovinsko je tranzitní zemí. Většina migrantů Slovinskem prochází na své cestě do Německa, Švédska a dalších zemí EU.

Přesto se nějakých 2500 lidí ročně zúčastní zkoušky v rámci naturalizačního procesu. V kontextu Slovinska je to poměrně velké číslo. Mnoho jich zkouškou neprojde. Jak se to může stát? Většina z nich přece pochází z některé z bývalých jugoslávských republik a hovoří jazykem, který je se slovinštinou blízce příbuzný. Opravdu nedosáhnou úrovně A2? Dobrá, nechme stranou psaní: pravidla jsou poměrně odlišná a funkční gramotnost, což je přenositelná dovednost, může kandidátům dělat problém dokonce i v jejich rodném jazyce. Ale mluvení? Opravdu nejsou schopní, podle rámce CEFR pro úroveň A2+ „obstojně komunikovat v strukturovaných situacích a krátkých konverzacích, s dopomocí druhého člověka, pokud je potřeba“? Opravdu nejsou schopni „vést jednoduchý, rutinní rozhovor bez zjevné námahy“ a „ptát se a odpovídat na otázky a vyměňovat si názory a informace na známá témata v předvídatelných, každodenních situacích“? Další paradox?

Mnozí kandidáti naší zkoušky se opravdu neučí systematicky slovinsky – dokonce ani ti, kteří mají nárok na bezplatný 180-hodinový kurz. Nemají čas se učit, někdy si nejsou vědomi toho, že jejich vlastní jazyk je odlišný, a že slovinštině se musejí učit. Díky podobnosti slovinštiny s jejich mateřskými jazyky většinou slovinštině bez potíží rozumějí. Na druhou stranu my, zkoušející, když výkon u zkoušky hodnotíme, jsme náchylní k některým více nebo méně zjevným předsudkům. Je nebo není to otázka spravedlnosti?   

Jednojazyčná pravidla pro vícejazyčné občany

Žijeme v mnohojazyčných společnostech a oslavujeme mnohojazyčnost jako společenský fenomén a vícejazyčnost jako individuální dovednost. Nicméně paradoxně zkoušky, které připravujeme v národních i jiných jazycích jsou pro jeden jazyk. Tyto zkoušky jsou v současnosti silně podporovány ze strany ze strany úředních orgánů a společnosti našich jazyků je většinou očekávají. Přesto můžeme argumentovat, že jednojazyčnost je překonaná praxe; ve skutečnosti uživatelé jazyka v globalizovaném světě používají „hybridní“ jazyky, které se vyznačují tím, že mluvčí využívá všechny jazykové možnosti, které má v zásobě. Přesto se zdá, že jednojazyčnost je stále ceněný ideologický (a politický) koncept.

Pokud bereme ohled na oba principy – jednojazyčnost jako společenskou a politickou praxi a vícejazyčnost jako zkušenost jednotlivého člověka – jak můžeme jako zkoušející jazyka přistoupit efektivně k testování? V učení jazyků je koncept vícejazyčnosti již dobře zaveden. Nicméně testování jazyků mezi-jazykovou dynamiku, ze své podstaty, vylučuje. U zkoušky z jazyka se nepředpokládá, že kandidáti budou používat celou svoji jazykovou zásobu a strategie jako je přeskakování (translanguaging – používání např. slov z jiných jazyků, které kandidát zná), jako se to děje při reálné konverzaci, protože se to u zkoušky bude vykládat jako nedostatek, místo něčeho pozitivního a bude to hodnoceno jako chyba.

Běda! Přesně to však budu dělat tuto sobotu: trestat chyby ve výkonech zkoušených. S výmluvou, že je lepší, když to udělám já, přes svoji nejistotu, než aby to udělal kdokoliv jiný. Alespoň mám pochyby.


Dr. Ina Ferbežar je zodpovědná za testování a certifikaci slovinštiny jako druhého a cizího jazyka v Centru slovinštiny jako druhého a cizího jazyka na Filosofické fakultě Lublaňské univerzity. Je učitelkou jazyků, zkoušející a školitelkou učitelů a autorkou a spoluautorkou četných článků, učebních materiálů, a jazykových programů pro migranty. K oblastem jejího zájmu patří také srozumitelnost textu, mezi-jazyky a jazyková politika. Je zástupkyní Lublaňské univerzity v Association of Language Testers in Europe. V době migrační krize v roce 2016 jako dobrovolník učila slovinštinu v azylovém středisku v Lublani.

Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn