/cs/file/dsc0640jpeg-1dsc_0640.jpeg

Působíš jako psycholog a zabýváš se také lektorskými dovednostmi. První otázka se tedy nabízí. V čem spočívá psychická náročnost profese lektora?

Z mého pohledu je lektorská práce nejvíc o vytváření bezpečného prostoru pro účastníky a zároveň o udržování jejich pozornosti. Takže takový vodní slalom – mezi jedním a druhým kamenem. Taky je důležité neupadnout do pocitu, že víte všechno nejlíp, a zároveň se nestát jen takovým showmanem a bavičem. Pro mne je asi důležité se s účastníky kurzu prostě setkat a povídat si s nimi pomocí různých struktur/technik tak, aby si z toho setkání co nejvíc odnesli. To všechno je náročné dost.

Jak by měl lektor bojovat proti vyhoření?

Asi tím, že nebude jenom lektor – když kombinujete práci lektora s konzultantskou, diagnostickou, expertní a ještě třeba publikujete, je to docela pestrá práce a vidíte při ní efekt – takže ji vlastně z hlediska vyhoření nevnímám jako moc rizikovou. Když budete dokola točit pořád stejný kurz a nic jiného, jste naopak na vyhoření dobrý kandidát.

Na kurzech se lektoři často ptají na to, jak bojovat se stresem při učení či prezentování. Máš pro ně pár tipů?

Nic originálního – existuje celá řada regulačních technik a duševních cvičení, které fungují. Hodně zabírá příprava a nácvik, praxe. Já si časem zvládnul přeladit stres a trému do pocitu aktivizace, který mne nabíjí. Důležité je asi podívat se na sebe z odstupu – reflektovat, co se děje, stanovit si cíl a použít naučené techniky pro jeho dosažení – to je ale základ rozvoje všech dovedností.

Můžeš být konkrétní? Které regulační techniky např. dobře fungují u těch, kteří vystupují před lidmi?

Třeba tahle, jmenuje se Háček: Techniku provedeme vsedě či stoje během tří hlubokých nádechů a dlouhých pomalých výdechů. Pokud lze, upřednostňujeme břišní, brániční dýchání. Při prvním nádechu si představujeme v nejvyšším místě hlavy háček, za který nás nějaký provázek vytahuje nahoru. Jako loutka tento provázek volně následujeme. Při druhém nádechu si můžeme představit proud vody, procházející naší páteří od kostrče až do temene, kde tryská ven. Při třetím nádechu si potom můžeme představit naši páteř jako barevné korálky na gumičce, které se při nádechu roztáhnou a při výdechu poskládají do správné polohy. Při dokončení výdechu můžeme navíc přenést svoji pozornost k chodidlům, popř. sedadlu a opěradlu, a zachytit tak kontakt se zemí, od kterého načerpáme potřebnou stabilitu (pocit pevné půdy pod nohama). Celou techniku můžeme v případě potřeby ještě jednou až dvakrát zopakovat, obvykle však stačí jedno provedení.

/cs/file/dsc0565jpegdsc_0565.jpeg

Lektoři dokážou výborně připravit téma. Na čem se vždycky dá pracovat, je forma – aby setkání s účastníky bylo interaktivní, dalo jim prostor a vtáhlo je do děje. Na workshopu EPALE představuji techniku „Ztroskotání na Měsíci“, která je takovým mixem nejrůznějších interaktivních přístupů – je to vlastně taková mnemotechnická pomůcka, která má za cíl všechny možné způsoby práce s účastníky představit. 

Ne všechny firemní problémy jsou ovšem řešitelné vzděláváním. Jaké další možnosti firmám pomáhají?

Hodně věřím na individuální konzultace – mám zkušenost, že pokud si dokáže šéf srovnat v hlavě, jak dál, tak dokáže úspěšně ovlivnit tým žádoucím směrem. Ta změna „zevnitř-ven“ je hodně vidět a já jsem rád, když se na ní mohu podílet jako konzultant. Naše sezení jsou takový katalyzátor úspěšného fungování.

Jak v tomto může být užitečná diagnostika?

Kromě klasického použití na výběr vhodného kandidáta mohu vyzdvihnout nastavení vzdělávacích potřeb formou Development Centra (DC) – pokud si s tím dáte práci, jsou účastníci následného rozvoje daleko více motivovaní a vzdělávání je opravdu výrazně efektivnější. Každý dostane to, co potřebuje a chce. Ideální je kombinace Diagnostika – Individuální konzultace – Kurzy - Learning by doing. Když má zadavatel dost síly a vytrvalosti na realizaci takto dlouhodobého projektu, dokáže posunout zaměstnance opravdu na úplně jinou úroveň kompetencí a vzdělávání si ve firmě získá respekt.

Jedním z témat, na něž se zaměřuješ, je employee engagement. Oč jde?

Employee engagement (EE) je index, jehož úroveň blahodárně působí na fungování organizace – firmy s vysokým EE mají menší fluktuaci, nemocnost, jsou flexibilnější a odolnější. Je to číslo, které říká, jak moc jsou zaměstnanci vtaženi do života firmy a podílejí se na jejím rozvoji na různých úrovních. Na měření výše EE optimálně navazuje proces, který vede zaměstnance právě k většímu zapojení a tedy zvyšování indexu. S kolegy ve společnosti Tres consulting jsme adaptovali zjišťování úrovně EE do českých podmínek a za podpory Provozně ekonomické fakulty ČZU a Magistrátu hl. m. Prahy vytvořili normu pro menší až střední české firmy. Je tam podle mých zkušeností opravdu dobře vysledovatelná souvislost a při dobrém uchopení je to velmi efektivní metoda práce s lidmi.

Kde bereš inspiraci pro svou práci?

Kde se dá. Spousta mých technik jsou vlastně metafory, které ukazují problém z jiného úhlu, než ho běžně zažíváme. Tak vytváříme prostor pro trénink, náhled, sdílení zkušeností, formující zážitek… Jeden kurz na hodnotitelské dovednosti realizuji v ZOO, pozorováním zvířátek se účastníci učí pozorovat a hodnotit kandidáty. Další zdroje inspirace nacházím třeba v tchaj-ti, různých psychologických školách – v současné době jsem ve výcviku v přístupu podle C. G. Junga.

Máš rád vtipy o zvířatech. Máš v rukávu některý, který by se hodil pro nás, vzdělavatele dospělých?

Vtipy o zvířátkách jsou určitě zdrojem zábavy a poučení, občas se nějaké dají použít i v lektorských situacích. Nevím o žádném, který by se dal použít přímo na vzdělavatele dospělých či lektory. Osobně si s pokorou připomínám ten o vráně, který končí: „Tak co machruješ?!”

Ptal se: Tomáš Langer, expert EPALE