Blog
Blog

Je málo podniků, kde se s lidským kapitálem opravdu dlouhodobě pracuje a kde se vzdělávací aktivity plánují s vizí a rozvahou. Rozhovor EPALE s Janou Brabcovou z AIVD ČR

Jak je na tom sektor vzdělávání dospělých rok a půl po startu pandemie? Co se podařilo vyjednat a jaké problémy nás teprve čekají?

Jana Brabcová.

Jana Brabcová je prezidentkou Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR a jednatelkou vzdělávací společnosti Grafia. Dále je autorkou a realizátorkou mnoha veřejně prospěšných projektů v oblasti práce, vzdělávání či kultury, např. Veletrhu práce a vzdělávání Klíč k příležitostem či Víkendu otevřených ateliérů Plzeň tvořivá.

 

Minulý rozhovor jsme spolu vedli před více než rokem, tedy v době, kdy jsme měli za sebou pouze něco přes měsíc života s koronavirem. Byla to doba, kdy jsme všichni předpokládali, že problém bude brzy vyřešen. Ale nestalo se a náš obor byl, tvými tehdejšími slovy, zdevastován. Jaká je situace dnes?

Řada vzdělávacích institucí už svoji činnost ukončila, mnozí samostatní lektoři se nechali zaměstnat ve zcela jiných oborech, aby vůbec přežili. Přežily vzdělávací instituce, které uměly zareagovat na poptávku po online kurzech, které zajímaly především učitelskou veřejnost a úřednictvo. Firemní kurzy se zredukovaly na povinné minimum, firmy hasily především výpadky ve výrobě způsobené nemocností, karanténami a ošetřováním rodinných příslušníků. Po počátečním nadšení z možnosti přejít na home office si lidé v domácnostech začali uvědomovat, že nemají dost počítačů či místností ani silné připojení pro paralelní přenos někdy i 4–5 online aktivit – porad a výuky všech rodinných příslušníků… A řada z nich začala být unavená z řešení neustálých technických problémů – svých i na dálku vyučovaných dětí, z monotónního sezení před obrazovkou. Kdo přežil, musel značně dotovat provoz i mzdy zaměstnanců a nyní se snaží zalepit někdy i fatální díry v rozpočtu.

 

Jedním z problémů, na které jsme na počátku jako vzdělavatelé naráželi byla legislativa nepřipravená na „online“. Podařilo se v této věci dosáhnout nějakých změn?

Pouze zčásti. Došlo k časově omezené úpravě podmínek pro online školení v projektech dotovaných z ESF. Tedy aby školení bylo uznáno, musely být prováděny video či audiozáznamy a prezence pomocí print screenů, což ovšem naráží zase na kapacitní problémy datových úložišť… Zkuste si uložit několik několikadenních záznamů online školení! Brzy se začnete pohybovat ve vyšších gigabytech záznamů, začnete hledat pevná či cloudová úložiště – a to vše zase něco stojí… V rámci rekvalifikačních kurzů bylo povoleno školit některé teoretické části online, ale praxe stály, protože na pracoviště zaměstnavatelů nesměli cizí lidé, zkoušky před autorizovanou osobou nebylo vůbec možno realizovat online vůbec.

 

AIVD ČR, jíž jsi prezidentkou, přišla krátce po vypuknutí pandemie s desaterem, které by vzdělavatelům dospělých mělo pomoci. Podařilo se vyjednat alespoň některé body desatera?

Podařilo se začlenit neškolské vzdělávací instituce do jednoho z antivirových opatření, a tedy některé instituce mohly čerpat alespoň částečné kompenzace. To samozřejmě pomohlo jen části vzdělavatelů, protože většina institucí zaměstnává lektory ad hoc na jednotlivé zakázky a nemá je v pracovním poměru.

Online synchronní vzdělávání („videokonference“) se stalo běžnou součástí vzdělávacího procesu. Připravuje se patrně alternativa k voucherům na vzdělávání dospělých v novém projektovém období, pokud se to povede, bude to velký pokrok. Projekty s jednotkovými náklady Evropská komise podporuje.

O některých našich návrzích budeme muset jednat se zástupci nově zvolené vlády – např. o daňově uznatelných výdajích za vzdělávání pro běžného občana či o snížení DPH na vzdělávání. Údajně musí jít o konsenzus mezi členskými státy Evropské unie. 

Vůbec jsme neuspěli u státních orgánů s požadavkem na prodloužení platností akreditací a autorizací o promarněnou dobu, přestože rekvalifikace prakticky neběžely mezi 12. říjnem 2020 a koncem srpna 2021.

Jana Brabcová.

Ve vzdělávání dospělých byla situace krátce po startu pandemie nezáviděníhodná. Minimum zakázek, propouštění… Stabilizoval se již trh?

Myslím, že trh ještě dlouho nebude stabilizován. Koncem května skončil pro vzdělavatele program Antivirus, a to prakticky ze dne na den, aniž by se na to vzdělávací instituce mohly s předstihem připravit a začít od června školit. V průběhu června se tak maximálně stihly spojit s klienty a zjistit, zda mají zájem o obnovení přerušených vzdělávacích zakázek či vůbec zájem školit. A pak přišly prázdniny a dovolené, všichni si chtěli po roce covidu odpočinout, atmosféra se uvolnila… Na školení o prázdninách nepomyslí ani úředníci, ani podniky, nejdřív tak od půlky září, až se děti zase zaběhnou ve školách. V našem oboru je zřetelná sezónnost, trochu kopírujeme běžný školní rok – o prázdninách se školí jen výjimečně, firmy řeší zastupování za „dovolenkáře“. Totéž platí koncem roku, všichni se soustředí na splnění výrobních plánů a uzavření fiskálního roku, od půlky prosince do půlky ledna se také většinou neškolí. No a vzdělávací instituce se v lepším případě dostaly k realizaci zakázek po zahájení školního roku, spíše ale až v říjnu. A už se plánují nová přísnější opatření, na realizátory se navíc přenese odpovědnost za kontrolu dodržování pravidel… Velmi se obávám, že se v bleděmodrém zopakuje loňský rok.

 

Často opakované vize hovořící o vysoké nezaměstnanosti a uzavírání podniků, alespoň zatím, nenastaly. Jaké je tedy situace v podnicích v oblasti firemního vzdělávání? 

Průměrná míra nezaměstnanosti v ČR se pohybuje kolem 3,5 %, v některých krajích je ale ještě nižší. Meziročně přibývá volných pracovních míst – zejména ve výrobě. Např. v Plzeňském kraji je míra nezaměstnanosti 2,8 %, což odpovídá cca 10 500 nezaměstnaných osob, v kraji je ale neobsazeno 33 000 pracovních míst, na jednoho nezaměstnaného tedy připadají průměrně 3 volné pozice. Firmy primárně řeší plynulost výrobního procesu a odsouvají školicí aktivity (krom těch povinných ze zákona) na pozdější dobu. Na druhé straně čím dál častěji řeší různé výpadky surovin či dílů a v té době buď pošlou lidi „na překážky“, nebo by se hodilo školit s dotační podporou na mzdy. Pokud má firma již běžící vzdělávací projekt dotovaný prostředky z EU, sáhne po něm ráda. Jestliže ale o vzdělávání začne uvažovat teprve ve chvíli, když nemá pro lidi práci, na vzdělávání nedojde, protože krom mezd by firma musela uhradit i náklady školení. A díky zádrhelům ve výrobě drhne často i cash flow, a proto se další náklady osekávají. Je relativně málo podniků, kde se s lidským kapitálem opravdu dlouhodobě pracuje a kde se vzdělávací aktivity plánují s vizí a rozvahou. A ještě méně je těch, které se obejdou bez dotačních peněz a do rozvoje svých lidí investují vlastní plánované prostředky.

 

Když jsme si povídali v minulém rozhovoru, uváděla jsi mezi možnými pozitivy pandemie určitý posun k online, ale i to, že si budeme více vážit prezenčních kurzů. O posunu k online asi nemá smysl diskutovat, je to jednoznačná věc – má to však jen pozitivní efekty?

Online jsme se naučili používat jako nástroj komunikace i vzdělávání. Ale právě proto, že sezení u počítače lidi mají dost díky práci na dálku, netouží se navíc online školit. I proto bývají online školicí aktivity kratší, méně se trénuje a výuka často směřuje k jednostrannému přesypání informací od lektorů k účastníkům, často jde o návrat k frontální výuce (čest všem kreativním online aktivistům!). Vyžadovat od účastníků, aby ukázali tváře a své prostředí, je často otázkou šikovnosti a důvtipu lektorů. Někteří to po několika marných pokusech vzdají a naučí se mluvit k ikonám na obrazovce, jiné to otráví úplně a jdou dělat něco jiného. Každý lektor, který to zkusil, vám potvrdí, že učit smysluplně online, trénovat, dělit účastníky na skupinovou výuku, vyžadovat jejich plnou pozornost, a ještě dosahovat posunu v kompetencích účastníků, je mnohem náročnější než prezenční výuka. Příprava stojí mnohem více času a jakákoli improvizace v reakci na skupinu je velmi obtížná.

Jana Brabcová.

A co prezenční kurzy, jaká je ochota firem se k nim vracet?

Zaznamenala jsem u některých firem v červnu po covidovém lockdownu hlad po osobním setkání, po prezenčních a outdoorových kurzech a potřebu tréninků dovedností. Nicméně i zde hraje roli strach z nákazy a cost cutting, a proto patrně některé znalostní kurzy už v onlinu zůstanou. Možná, že časem budou prezenční kurzy jen za odměnu nebo pro určitou skupinu zaměstnanců...

Z pohledu zadavatele se uspoří minimálně cestovní náklady, řada zadavatelů ale přichází i s požadavkem snížení ceny kurzů, protože z jejich pohledu je online kurz pro lektory méně náročný. Jak ale ví každý, kdo to zkusil, opak je při přípravě pravdou.

 

Jak už bylo řečeno, došlo i k další vlně „zkracování“ kurzů. Změnila se třeba skladba témat kurzů?

Ano, skutečně narostl zájem o kratší vzdělávací bloky, které na sebe volně navazují – může to být hodina či dvě, ale také třeba půlhodinovky synchronní online výuky. Osmihodinový kurz „přes obrazovku“ je vyčerpávající pro lektora i účastníky. „Zkracování“ souvisí mj. i s tím, že člověk u obrazovky neudrží tak dlouho pozornost, z televize a filmů je zvyklý na rychlé střihy a akčnost. A to mu málokdy online kurz přinese. Lidé si navíc zvykli, že si u online kurzu dělají paralelně něco svého a myslí si, že se „probudí“ včas, když mají zareagovat, nebo až uslyší něco opravdu zajímavého. Představa multitaskingu je velmi zakořeněná, ale zcela mylná. Lidská pozornost není vícekolejná, člověk spíš „swichuje“ – přepíná z tématu na téma, což s sebou nese nesoustředěnost a únavu… Při zkracování se můžeme dostat až k microlearningu v řádu minut, což ale znamená rozsekání tématu na krátké uzavřené úseky a využití spíše videí či krátkých textů, což umožní identické opakování.

 

Všichni jsme nyní ve fázi očekávání, co přinesou letošní volby. Ponechejme ale politiku stranou – jaká je tvá vize vývoje vzdělávání dospělých v ČR?

Myslím, že nás důsledky lockdownu mohou inspirovat k novým formám a metodám výuky. Možná i k inovacím v oslovování klientů a k celkově novému způsobu uvažování. Každá krize s sebou nese příležitosti. Nehledejme jen „danosti“, které s sebou nesou evropské a státní dotace, přestože Národní plán obnovy pro leckoho může být inspirativní. Vraťme se znovu ke zkoumání potřeb cílových skupin a k porozumění jejich fungování. Možná objevíme nové potřeby nebo dokonce cílové skupiny. Inspirujme se u škol a učitelů, kteří přes rok museli hledat cesty, jak zaujmout a naučit. Buďme pokorní a nebojme se zpětné vazby z terénu. Na chvíli se zastavme a naslouchejme. Třeba za dunění technologií a zvuku cizích slov zaslechneme tichý hlásek lidské duše volající po porozumění, přirozených vztazích a troše opravdové filosofie. A možná za to bude někdo i ochoten zaplatit...

Ptal se: Tomáš Langer, expert EPALE

Login (0)

Want to write a blog post ?

Don't hesitate to do so! Click the link below and start posting a new article!

Nejnovější diskuze

EPALE Diskuse: Budování inkluzivní jazykové rozmanitosti v Evropě

Učení se cizích jazyků je klíčem nejen pro sociální začlenění, mobilitu pracovní síly, ale také přispívá k soudržné a kulturně obohacené Evropě. Zúčastněte se naší další diskuse a diskutujte o roli jazykového vzdělávání v dnešní Evropě!

Více

Nový web EPALE – problémy a dotazy

České národní středisko EPALE by vás, členy komunity EPALE, chtělo požádat, abyste v této diskuzi sdíleli zjištěné nedostatky nebo vaše dotazy, týkající se například vkládání nového obsahu na platformu.

Více

EPALE diskuse: rozvíjení dovedností pro zdravý život v éře COVIDU!

Zúčastněte se diskuse a nenechte si ujít její přímý přenos!

Více