Přejít k hlavnímu obsahu
Blog
Blog

Dřív se řešil alkohol a kouření, dnes jsou to duševní problémy

Lektoři z organizace Nevypusť duši jezdí pátým rokem do škol a šíří osvětu, učí studenty i učitele starat se o své mentální zdraví.

zdroj: Perpetuum.cz  Martina Moresová 4.1.2021

 

Pracují na destigmatizaci duševně nemocných, učí studenty i učitele starat se o své mentální zdraví. Lektoři z organizace Nevypusť duši jezdí pátým rokem do škol a šíří osvětu. „Úzkost není lajdáctví,“ říká její zakladatelka Marie Salomonová z Nevypusť duši.

Nezastavila je ani koronavirová pandemie, pomáhali dětem skrze webináře. Zakladatelka organizace Nevypusť duši Marie Salomonová prožívala první deprese již ve třinácti letech. „Tehdy učitelé neměli žádné podpůrné kurzy. Zachránila mě jejich vnímavost a lidskost,“ říká osmadvacetiletá neurovědkyně, která se nyní s týmem lektorů snaží pedagogy naučit, jak reagovat v situacích, kdy je osloví žák s duševními problémy.

V době pandemie přibylo už na jaře telefonátů na tísňových linkách. Mohlo některé jedince rozrušit jednání vlády? Především, že středoškoláci dlouho nevěděli, zda a za jakých podmínek budou maturovat.

Podle Linky bezpečí se děti ozývaly se závažnějšími tématy jako jsou duševní a rodinné potíže. Školní témata jako šikana naopak téměř vymizela. Zda se na linku obraceli i studenti, které rozrušilo jednání vlády, nevím. Ale shodli jsme se například s Českou středoškolskou unií, že komunikace ze strany státu nedávala smysl. Vše bylo zmatené, resorty neměly nastavený krizový plán, nikdo nevěděl, co se bude dít, když zavřou školy. Působilo to jako slepované na koleni. Na druhou stranu pandemie republiku zasáhla poprvé, nikdo s ní neměl zkušenosti.

Od března jste nemohli jezdit do škol, jak probíhaly semináře o duševním zdraví?

Jakmile jsme zjistili, že školy hned neotevřou, vytvořili jsme online webináře pro střední školy. Zapojilo se téměř třicet tříd, především středních a pár devátých a osmých ročníků základních škol. Webináře trvaly hodinu a půl a byly pro jednu třídu, abychom se dětem mohli věnovat. Studenti nám psali anonymní dotazy, svěřovali se se svým trápením. Hlavním tématem byla psychohygiena, jak se zdravě učit doma a za jakých podmínek, jak zvládat stres. Vysvětlovali jsme, jak funguje Linka bezpečí. Vyzkoušeli jsme si i desetiminutovku mindfulness (všímavost – pozn. red.).

S čím se žáci svěřovali nejčastěji?

Deváťáky strašily především přijímačky, jelikož měli jen jeden pokus. Učili jsme je, jak správně dýchat, když je zachvátí úzkost. Gymnazisti se báli, zda doženou všechno učivo. Obecně ale studenty trápilo, že nestíhají školu, bojí se návratu do ní. Měli pocit, že jsou zavalení, rozhodili si spánek, neuměli si zorganizovat čas, nikdo je na to nepřipravil. Často se také objevovalo téma konfliktů v rodině, strach o babičku, aby se nenakazila. Ptali se, kam se obrátit na pomoc.

Šíříte osvětu pět let. Byl zpočátku problém dostat téma duševního zdraví do škol?

Začínali jsme na třech pilotních školách, které byly tématu nakloněné. Problémem však bylo, že workshop trvá pět vyučovacích hodin. Hlavně na středních školách jsou zvyklí, že prevence zabere tak dvě hodiny. Setkávali jsme se s tím, že tento den to být nemůže, to by náš pan matikář nezvládl. Bylo těžké se do škol dostat. Pak ale přišel zlom a o dva roky později jsme měli plno a školy jsme odmítali. Ve společnosti se o duševním zdraví začalo více mluvit, učitelky si povídaly o našich kurzech. Podle zpětných vazeb jsou naše workshopy dobré, baví děti i učitele. Už neřešíme, že trvají pět hodin.

Proč podle vás nastal zlom?

Podle psychologů a školních poradců, se kterými spolupracujeme, bylo dříve největším problémem, že děti kouří a pijí alkohol. Teď se častěji sebepoškozují a trpí duševními problémy a poradci neví, jak na to reagovat. Proměňuje se problematika této cílové skupiny, což si lidé ve školství uvědomují, ale často neví, co s tím. Nikdo je na to nepřipravil. Tyto problémy buď přibývají nebo se odkrývají tím, jak se ve společnosti více mluví o duševním zdraví.

S výchovou o duševním zdraví se podle vás má začít co nejdříve. Jak byste ji začlenila do škol?

Nechci cpát do vzdělávacích plánů žádný nový předmět. Teď se spíše mluví o tom, že by se měla školní kurikula redukovat. A duševní zdraví by mohl být předmět, který by z nich vyhodili. Spíše bych chtěla, aby se to téma do škol dostávalo průřezově, aby nositelem myšlenky byl ředitel, aby učitelé věděli, co well being znamená a co k němu může přispět. Aby každé dítě mohlo ve škole dosáhnut úspěchu. Gramotnost v oblasti duševního zdraví může být zařazená například ve výchově ke zdraví, občanské nauce, základech společenských věd, tělocviku či biologii. Hlavní ale je, aby se budoucí učitelé už při studiích naučili, jak udržovat well being, a to i fyzikáři třeba pětiminutovou relaxací před testem.

Je výuka o duševním zdraví na pedagogických fakultách dostatečná?

Neznám dokonale všechna kurikula pedagogických fakult, ale podle mě tam wellbeing v tom smyslu, jak jej chápeme my, chybí. Myslím si, že je to základ. Zdravé a šťastné učení může probíhat jen ve chvíli, když žák je v pohodě. A o tom se na fakultách tolik nebaví. Jasně, mají tam vývojovou dětskou psychologii, ale tu si studenti odkroutí a jdou dál. Dobrým příkladem pro univerzity mohou být naše kurzy duševního zdraví pro učitele středních a druhého stupně základních škol, které by mohly být časem implementovány do kurikula. Zatím ale takové ambice nemáme, protože je pořádáme prvním rokem.

 Co probíráte s učiteli na těchto kurzech?

Na dvoudenním kurzu se zabýváme duševním zdravím učitelů, prevencí syndromu vyhoření a psychohygienou, jelikož někteří učitelé zažívají ve školství deziluzi, zklamání. Jedná se především o pomáhající profesi, která si v oblasti duševního zdraví zaslouží péči a podporu. Druhá část se věnuje psychiatrickým diagnózám, se kterými se mohou u dětí setkat, například anorexie, úzkost. Podle statistik se na více než šedesát procent učitelů obrátil žák s duševními obtížemi a málokdo věděl, jak reagovat. Pedagogové tak mohou sdílet vlastní zkušenosti a vzájemně se inspirovat. Dáváme jim také návody a metodiky, jak přinést téma prevence a duševního zdraví do tříd za všemi žáky.Poté následuje měsíční pauza, kdy si učitelé ve třídě vyzkouší aktivity, třeba relaxaci, které se u nás naučili. Pracují i na vlastní psychohygieně a reflektují, co se ve třídách dělo, když udělali nějakou změnu.

Setkali jste se s negativní reakcí na vaši činnost?

Takzvané hejty jdou celkem mimo nás. Na sociálních sítích nás sledují lidi, kteří nás podporují, ale když se s námi někde objeví rozhovor, tak se tam objeví ohlas typu – nedivím se, že máš depresi, když jsi v životě nedržela lopatu v ruce. Někdy jsou před workshopem skeptičtí i učitelé, protože neví, o co jde. Proč by děti měly mít deprese, když neřeší splácení hypotéky? Učitelé bývají ale obecně nedůvěřiví k externím programům. Myslím si, že se to díky našemu programu daří měnit. Zpětné vazby jsou vesměs pozitivní. Obsahují třeba doporučení, co zlepšit, ale žádné komentáře typu běžte s duševním zdravím do háje. Rezistenci ale očekávám u školení sboroven, jelikož do toho někteří učitelé nejdou dobrovolně, ale povinně. Sami by se třeba na náš kurz nepřihlásili.

S jakým nejbizarnějším mýtem jste se setkali?

Často si lidé myslí, že duševně nemocní jsou agresivní násilníci, což podporují filmy, ve kterých běhá šílenec se sekyrou. Při diskuzích se dostáváme i k médiím a rozebíráme, jak prezentují duševně nemocné. Největším strašákem je pro nás ale postoj typu – to není úzkost, to je lajdáctví, to není deprese, to je záškoláctví. Takové reakce se bojíme právě u učitelů. Žákům se nedostane pomoci, ale sankce, což může být v nejzávažnějších případech životu nebezpečné.

Může v Česku za tuto stigmatizaci socialismus?

Nasvědčují tomu odborné studie. Socialismus odsunoval lidi, kteří se odlišovali, včetně fyzicky postižených, do ústavů za městem. Nepotkávali jsme je na ulici a pak když se tam objevili, byla to atrakce. Lidé se také kvůli minulému režimu dlouho báli požádat o pomoc. Psychiatrie byla za socialismu využívaná také jako restriktivní prostředek. Někteří pacienti dostávali hodně medikamentů, nebyli nemocní, ale nehodili se režimu. Socialismus tedy nedovolil zahájit destigmatizaci tak brzy jako na západě.

Stigmatizaci posiluje i mediální svět. U nás se píše o duševně nemocných ve spojení s tragédiemi a trestnými činy ve chvíli, kdy ještě nejsou vyšetřené. Nepíše se ale o mentálně nemocných, kteří nedělají nic zlého. Potom to působí, že lidé s těmito problémy jsou nebezpeční. Oni se ale naopak častěji stávají obětmi násilných trestných činů než běžná populace. Nejsou více agresivní.

Na západě je situace lepší?

Například v Británii běží celonárodní destigmatizační kampaň, ve školách každý student ví, kde se nachází centrum duševní pomoci. Osvěta je tam mnohem rozvinutější než u nás. Velké posílení nastalo před pár lety s projektem, který podpořila královská rodina. Jmenuje se Mentally Healthy Schools. Pomáhá učitelům, starším žákům i malým dětem v první druhé třídě či menším. Nejlepší na tom je, že osvěta se dostane i do škol, kam nikdo nejezdí. Mají totiž k dispozici kvalitní online materiály.

Přijde mi zajímavé i to, co dělají v Norsku a na Islandu. Kanada nás zase inspirovala svým programem pro teenagery. Na Slovensku funguje super organizace No more stigma Slovensko.

Jak vypadá workshop ve třídě?

Všechny workshopy jsou interaktivní, děti přicházejí na spoustu věcí samy. Začínáme blokem destigmatizace. Probíráme, jak vznikají mýty, proč ve společnosti kolují a pomocí faktů je vyvracíme. Pokračujeme vymezením hranic mezi duševním zdravím a nemocí. Studenti to zjišťují sami pomocí aktivity. Další část se věnuje diagnózám. Děti se často ptají, co je to rozdvojená osobnost, deprese a jak ji poznají. Jeden z dvojice lektorů má zkušenost s duševním onemocněním, a to v mladém věku, na střední nebo na univerzitě. Děti to ale nevědí předem a lektor s nimi svůj příběh sdílí. To často prolomí ledy, studenti se začínají ptát. Přijdou za námi třeba o přestávce a ptají se, jak třeba pomoci mámě, která má podobné potíže. Poslední blok se zaměřuje na pomoc. Vysvětlujeme, kdo je psychiatr, psycholog, psychoterapeut. Věnujeme se i prevenci, práci se stresem, psychohygieně. Studenti dávají dohromady psychohygienické tipy a rozřazují je do kategorií. Zkoušejí si i relaxační techniku mindfulness.

Jednou z vašich sedmi zásad psychohygieny je být offline. Škodí online strávený čas duševnímu zdraví?

Já se v tomto ohledu nijak nevymezuji. Zastávám zlatou střední cestu. Online svět může být nebezpečný, ale dokáže i pomoct. Nevypusť duši vzniklo online a hodně lidí už přes nás vyhledalo pomoc. Na internetu je třeba i chat Linky bezpečí. Všechno je to o informovanosti a edukaci. Je důležité, aby se děti naučily být nějakou dobu offline a uvědomovaly si, co s nimi online svět dělá. Jestli třeba z Instagramu nemáme spíš úzkosti než radost. Skrze sociální sítě se dá dobře vzdělávat, ale je potřeba umět rozeznat, kdy nám už škodí.

Jak se o duševní zdraví starali učitelé v době, kdy jste vy chodila do školy?

Chodila jsem na základku v Praze 6, relativně elitní části města. Už tehdy jsem měla nemalé úzkosti, ale škola se těmito problémy nezabývala. Nebylo tam vůbec nic. Na střední škole, ačkoliv jsem neměla nejlepší zkušenost se školním psychologem, tak mě učilo několik vnímavých učitelů, z nichž mi někteří i zachránili život. Já jsem měla první epizody deprese kolem třináctého roku a nebylo to úplně jednoduché. Velmi si vážím toho, jaké lidi jsem tehdy potkala. Takové reakce nejsou běžné dnes, natož tehdy. Jelikož jsem s nimi stále v kontaktu, tak vím, že tehdy neměli žádný speciální trénink, byla to jejich lidskost, která mi pomohla. Nicméně i oni sami mi říkali, že by jim nějaký kurz pomohl. Tehdy však žádné podpůrné organizace neexistovaly. Já jsem to tehdy neviděla, ale ta zátěž na učitele, ke kterému přijde student s duševními potíži, je obrovská. A je potřeba, aby jim někdo ulehčil.

Marie Salomonová (28)

Vystudovala neurovědu na univerzitě v Nottinghamu v Anglii. Právě tam se setkala s velkou osvětou duševního zdraví v univerzitním prostředí. Společně s Terezou Růžičkovou založila v roce 2015 projekt Nevypusť duši, kterému se dnes naplno věnuje. Předtím byla zaměstnaná na ministerstvu zdravotnictví, kde se podílela na reformě péče o duševní zdraví.

https://perpetuum.cz/2021/01/driv-byl-problem-alkohol-a-koureni-dnes-js…

Login (0)

Want to write a blog post ?

Don't hesitate to do so! Click the link below and start posting a new article!

Nejnovější diskuze

Nový web EPALE – problémy a dotazy

České národní středisko EPALE by vás, členy komunity EPALE, chtělo požádat, abyste v této diskuzi sdíleli zjištěné nedostatky nebo vaše dotazy, týkající se například vkládání nového obsahu na platformu.

Více

EPALE diskuse: rozvíjení dovedností pro zdravý život v éře COVIDU!

Zúčastněte se diskuse a nenechte si ujít její přímý přenos!

Více

EPALE 2021 tematická zaměření. Začínáme!

Zveme vás, abyste svými příspěvky a odbornými znalostmi obohatili rok, který nás čeká! Začněme tím, že se zapojíme do této online diskuse. Online diskuse se bude konat v úterý 9. března 2021 od 10:00 do 16:00 SEČ. Písemnou diskusi představí přímý přenos s úvodem k tématickým okruhům roku 2021 a za redakční radu EPALE ji budou hostit Gina Ebner a Aleksandra Kozyra z EAEA.

Více