chevron-down chevron-left chevron-right chevron-up home circle comment double-caret-left double-caret-right like like2 twitter epale-arrow-up text-bubble cloud stop caret-down caret-up caret-left caret-right file-text

EPALE

Elektronická platforma pro vzdělávání dospělých v Evropě

 
 

Blog

Dělejme digitálně maximum věcí, které dělat lze. Rozhovor EPALE s Lukášem Macenauerem

23/02/2019
od Tomáš Langer
Jazyk: CS

/cs/file/lp01jpglp_01.jpg

Lukáš Macenauer se narodil v Praze, ale vyrostl v jihomoravském Kyjově. Už ve svých patnácti letech zde pomáhal svému otci zakládat jazykovou školu (dnes Moravian Language School). Na té se pak v průběhu bakalářského studia humanitních věd na pražské Anglo-American University začal věnovat výuce anglického jazyka. Od roku 2007 je certifikovaným online učitelem a v letech 2008-2014 se věnoval e-learningu jako zástupce Pearson Learning Platforms pro ČR. V roce 2016 pak dokončil na Univerzitě v Edinburghu obor MSc. in Digital Education. Nyní se věnuje projektu Behavera, který inovuje měření kompetencí skrze online simulační hry.

 

Studoval jsi na University of Edinburgh u nás nezvyklý obor Digital Education. A právě kolem tohoto tématu se bude náš rozhovor převážně točit. Jaký je vůbec rozdíl mezi studiem v Česku a Velké Británii?
Magisterský obor jsem si vybíral opravdu dlouho. Program, který “vydupal” ze země experimentální psycholog Hamish McLeod se svým týmem na Moray School of Education byl nakonec jasnou volbou, a to do značné míry právě kvůli rozdílům mezi českým a skotským přístupem k věci - tři stupně studia (certifikát PgC, diplom PgD a magisterský titul MSc.) v rámci programu, což u nás nemáme; hodnocené psané diskuse ve fórech o běžném rozsahu 1000-2000 slov týdně; volný výběr mezi praktickými a teoreticky zaměřenými předměty, kde pouze úvodní předmět je povinný a další se volí; tutor, který vás provází celým studiem a vyučující, kteří konzistentně reagují v řádu hodin na vaše zprávy, příspěvky do fóra a žádosti o radu.
Pro můj obor byl pak konkrétně zajímavý vskutku pragmatický přístup k užití technologií - studijní materiály, instrukce od vyučujících a diskuse se vedly v jednoduchém LMS, častým zadáním byla kolaborativní práce v různých prostředích a všechny přednášky proběhly ve virtuálním světě Second Life či formou webmeetingu.
Není divu. Právě na University of Edinburgh vznikaly například jedny z vůbec prvních MOOC a univerzita se řadí mezi nejlépe hodnocené v evropském i světovém kontextu.  

Sám učíš v jazykových kurzech – jak se změnili lidé jako účastníci vzdělávání v řekněme posledních dvou dekádách?
V posledních dvou desetiletích se obecná znalost jazyků poněkud zlepšila. V průměru je ale toto zlepšení tak malé, že se nepřestávám divit. Jako vzdělavatelé jsme se nenaučili jak lépe naučit jazyky průměrně talentované lidi. Mladí se rozdělili do dvou skupin - jsou tady ti, kteří často už na základní škole více či méně rezignovali a s trochou štěstí “prolezli” státní maturitou (nebo ani to ne) a pak jsou tady ti, kteří bez problémů nastupují po střední škole na univerzity v zahraničí.
U dospělých je stále významnější otázka motivace. Dá se říci, že oproti době, kdy jsem začínal (školní rok 2002/2003) mají ještě méně času a ačkoli platy vzrostly, nechtějí za výuku platit více než před patnácti lety.

Co říkáš na mobily ve výuce?
Mobil je dnes silný počítač, který zvládne multimédia. Z hlediska jazykové výuky byste vlastně ani nic jiného než mobil nepotřebovali - zavoláte si s lektorem i spolužáky přes videokonferenci, procvičíte slovíčka, přečtete si články a poslouchat obsah v cílovém jazyce lze dnes takřka donekonečna. Nástrojů pro studium gramatiky je také celá řada. To je jasná příležitost, proto plošně zakazovat mobily mohou jen lidé bez představivosti a ochoty se sami něco naučit.
S týmem Moravian Language School a partnery pracujeme na tom, abychom tuto kapacitu vytěžili. Jako nejslibnější se mi jeví přístup kombinace situační výuky a samostudia jak jej rozvíjí např. český startup Mindbox VR.

/cs/file/vskonflukasjpg-0vs_konf_lukas.jpg

Jedním z témat, která ve tvých projektech rezonují, jsou digitální gramotnost a kompetence. Považuješ se za digitálně gramotného člověka?
Kolegové si mě dobírají jako “pekelného uživatele” (user from hell). V mých rukou totiž digitální nástroje velmi často “nefungují” - nevidím prvky v UI, pokouším se dělat věci tím nejnepravděpodobnějším způsobem a tak dále. Ale vážně - v zásadě ano. Mám osobní datovou schránku, používám chytrý telefon, baví mě virtuální realita...
A také zjišťuji, že jak se nástroje pro tvorbu různého digitálního obsahu stávají přívětivějšími, dokážu více, než jsem předpokládal. Od jisté úrovně požadavků na kvalitu výstupů se ovšem vždy projeví rozdíly mezi profíkem a poučeným amatérem. Chce to vždy jediné: mít motivaci a investovat čas do učení...

Jak jsou na tom Češi?
To, že valná většina obyvatelstva v mladém a produktivním věku používá smartphone, PC nebo obojí, je zjevné a myslím, že jsme na tom poměrně dobře. Otázkou je, jak daleko tato dovednost jde - za extrémně důležitý v této souvislosti považuji překryv mezi dovednostmi a informační gramotností. Ta zjevně pokulhává. Při pohledu na dění na Facebooku je jasné, že i ti, kdo nezvládli ani mateřský jazyk, často zvládají tvorbu digitálního obsahu a jeho publikování na síti.

Je digitální vzdělávání rovnocenné s prezenčními kurzy?
Ano, naprosto. Pokud srovnáváme srovnatelné. Tedy vzdělávání v oblastech, kde není třeba fyzicky manipulovat s předměty či setkávat se s ostatními lidmi takříkajíc na dosah ruky. To, že se ve své úplnosti nedá digitální formou realizovat výuka svářečů, zdravotníků, masérů či automechaniků, snad není třeba zdůrazňovat. Možnosti samostudia a toho, co vám může lektor zprostředkovat v elektronické formě, jsou nesrovnatelně větší. Také možnosti diskuse a sdílení myšlenek s lidmi z celého světa jsou naprosto nesrovnatelné s prezenčním vzděláváním. Jinak stres z toho, že nejsi na hodinu připraven, je úplně stejný. Hodnota myšlenek vyjadřovaných spolužáky a lektorem je stejná. Co chybí, je řeč těla. Ale buďme pragmatičtí. Dělejme digitálně maximum věcí, které dělat lze, a v prezenční výuce nám přibude času na posílení mezilidské roviny vzdělávání - na vášnivé diskuse, skupinové aktivity, hry a třeba posezení u něčeho dobrého se spolužáky a vyučujícími po škole.

Jsi znám vývojem simulačních her. Jedna už je na trhu úspěšně přes dva roky, druhou právě se svým týmem testuješ…
Ta první staví na zážitku “dne v kanceláři”, jak napovídá už sám název “The Office Day”, a druhá vás postaví do role manažera, který přichází řídit projekt v úplně novém prostředí. Není to proto, abychom prověřovali kancelářské dovednosti nebo projektový management. Vše postaveno tak, aby projít simulací zvládnul (pokud možno) každý a my mohli sledovat jeho jednání. Jedná se o behaviorální metodu a dostáváme se tak k lepším informacím o kompetencích jedince, než třeba dotazník.
Náš tým pod názvem Behavera uchopil simulační hry jako nástroj psychometrického měření. Simulace jsou ale skvělé i pro vzdělávání. Můžete je použít ve výuce, ale i pro zjišťování stávající úrovně kompetencí a jejich zlepšení v procesu vzdělávání. Vždyť Komenský doporučoval “učit se hrou” právě ve smyslu nácviku praktických dovedností. Škoda, že jsme to v širším měřítku stále nepochopili.

Skutečně lze změřit vhodnost kandidáta třeba na manažerskou pozici na základě toho, jak "nakliká" nějakou simulační hru?
Za tuto otázku upřímně děkuji. Než odpovím, položme si ještě pár otázek: Lze změřit vhodnost kandidáta podle toho, jak je schopen naplnit představy autora jakéhokoli testu? Podle toho, jak dokáže sestavit abstraktní obrazce, doplnit řadu čísel či slov, nebo zvolit sadu barev? Nebo snad vyhodnotit sám sebe a své možné reakce v hypotetických situaci? Kdyby to nebyly metody používané posledních 80 let, možná bychom se společně od srdce zasmáli. Simulační hra je z hlediska psychologického prostě podnětovým materiálem, který při dodržení určitých pravidel dokáže člověka přimět k projevům, které jsou měřitelné. Takže ano, pokud se zaměříme na manažerské kompetence, lze touto formou sestavit mimořádně dobré hodnocení. Žádný “Robocop” ale neexistuje. Pořád se musíte tím člověkem zabývat, mluvit s ním. Žádný stroj nebo algoritmus, který by udělal práci za personalistu či manažera vybírajícího své pracovníky, není na obzoru.

/cs/file/abc9893jpg_abc9893.jpg

O simulaci ve vzdělávání se hovoří jako o jednom z trendů. Které jiné považuješ za důležité?
Je to jako z penězi. Jsou důležité, pokud nejsou. Za důležitý tedy považuji u nás stále dosti slabý trend posilování relevance vzdělávání. Když sleduji, co je náplní studijních programů na českých školách (od prvního stupně po vzdělávání dospělých) lezou mi často oči z důlků. Dobře to nedávno ve svém stand-up vystoupení “Škola základ života?” shrnul Jiří Charvát. Jako bychom se nedokázali podívat na realitu vývoje v posledních desítkách let a přizpůsobit vzdělávání v konkrétních oborech tomu, co se děje. Proto se trendem stává zakládání školek a škol ze strany znepokojených rodičů. Ti si ovšem jistě nezaloží síť odborných středních škol či technických univerzit. Pokud tedy nezesílí trend posilování relevantního vzdělávání na úrovni státu za účasti všech zainteresovaných, děláme novým generacím vpravdě medvědí službu.

Jak by mělo vypadat vzdělávání, aby profíka, jako jsi ty, zaujalo?
O tom mám docela jasnou představu. Musí být relevantní a přinášet řešení nějakého mého problému, odstranění slabého místa. Pokud jde o formu, mělo by využívat vhodný mix nástrojů, které umožní sdílení mezi studenty a interakci s vyučujícím mimo učebnu - text-chat, fórum nebo nějakou nástěnku. V každém okamžiku také potřebuji vědět kde se nacházím a co mám dělat dál - jsem velkým fandou prachobyčejných odrážek a tzv. checklistů. Především ale chci, aby se maximum toho, co se dá udělat mimo učebnu, skutečně dělalo před či po prezenční výuce nebo online setkání. Když už spolu trávíme čas, ať to má šťávu. Něco si přečíst či poslechnout si mohu doma či ve vlaku.

Kdy jsi se naposled vzdělával?
Nevěřím v dogma “posilování silných stránek”. Cítím v tom pěstování Achillovy paty, což se dokáže vymstít. Můžeš být skvělý odborník, ale je to vlastně jedno, pokud si na volné noze neumíš pohlídat finance, sebeprezentaci či prodej svých služeb a třeba vztahy s klienty či kolegy v zaměstnání. Proto se snažím stavět čelem ke svým slabinám - péči o fyzičku, pravidelnému psaní a systematickému řízení pracovních záležitostí. Koncem minulého roku jsem s týmem Behavery absolvoval Google Academy For Startups. Můj guru Martin Svozil mi trpělivě vtlouká do hlavy, jak dobře jíst a pohybovat se. A snažím se naučit italsky!


Ptal se: Tomáš Langer, expert EPALE

Share on Facebook Share on Twitter Epale SoundCloud Share on LinkedIn