Česko začalo s inkluzí dětí. Co bude s inkluzí dospělých?
Inkluze dospělých
O tom, že u nás máme stále více se rozevírající nůžky mezi "elitními školami" a školami segregovanými", se ví už dlouho. Pokud se jako dítě narodíte do "správné rodiny", máte i podle výzkumu České školní inspekce daleko lepší vyhlídky na vyšší vzdělání, než je tomu u dětí v jiných zemích. Determinantem oné "správnosti", tedy příslušnosti k určité socioekonomické skupině, je v tomto případě především vzdělání vašich rodičů. Pokud mají oba vaši rodiče vysokou, sláva, máte téměř vyhráno. Čeká vás nejspíš úspěch v životě.
Není to nic nového. Logika věci ovšem říká, že pokud vstupujete do dospělého života s tímto "věnem", nebo v mnoha případech břemenem, pak to bude mít důsledky i na váš dospělý život a na vaše vztahy s okolím. Ano, podle průzkumu schopností dospělých OECD v roce 2012 měla ČR ze všech zúčastněných zemí nejnižší „vzdělanostní mobilitu“: dvě třetiny Čechů dosáhly přesně té úrovně vzdělání jako jeden nebo oba z rodičů, jen pětina je dokázala překonat. Patrně se tedy většina celý život motá „mezi svými“.
Žijeme ve stále ohraničenějších bublinách. Dáváme si záležet na tom, aby naše bubliny byly co možná nejhomogenější, tedy abychom byli co nejméně konfrontováni s těmi, kdo do naší bubliny nepatří. Možná si tento jev ani dostatečně neuvědomujeme. Vysvitne to v těch krátkých okamžicích, kdy se například konají volby a my se strašně divíme, jak ta druhá polovina národa, která volila v opačném gardu než my, může mít tak "hloupé" názory. Přece všichni lidé, které znám, by takovou volbu nikdy neudělali! Kde se to proboha v téhle zemi bere?
A aby to bylo ještě bizarnější, někteří z mých známých a přátel tvrdí, že poznají voliče z druhé strany na ulici podle vzezření. Jakoby bylo možné, že lidé mají cosi jako politickou volbu vepsanou ve tváři.
Prožitkový kurz v Chánově
Skutečnost je taková, že se vzájemně neznáme. Žijeme a chceme žít v oddělených prostorech. A nestojíme o žádné velké promíchávání. Sedlák k sedlákovi, intelektuál k intelektuálovi. A naše děti budou kopírovat naše vlastní bubliny.
Jsou ale státy, které si tento problém, jenž samozřejmě není ve své podstatě nijak specificky český a lze jej do určité míry pozorovat všude ve světě, uvědomují. Inkluze se nemá týkat pouze dětí, ač v dětském věku se do značné míry rozhoduje o tom, zda získáme kromě poznatků a dovedností i jistou sociální empatii, dnes tak vzácnou a vymírající. Ano, jsou státy, které se snaží sociální bubliny když ne bortit, tak alespoň narušovat. Možná by stálo za to, pořádat pravidelné exkurze a pobyty do lokalit s naprosto jinou životní úrovní, než jakou máme my v naší bublině. Něco jako Erasmus, jen místo zahraniční by cílem byla jiná bublina. A jistě by se dalo využít různých vzdělávacích mechanismů - od komunitní práce, přes umělecké, gastronomické či sportovní eventy.
On takový týdenní prožitkový vzdělávací kurz v Chánově by pro mnohé byl užitečnější než stáž ve švýcarském sídle firmy Google.
